Čís. 2778.

Skutková podstata § 307 tr. zák. předpokládá, že někdo nadržuje pachateli přečinu nebo přestupku buď ukrýváním (§ 214 tr. zák.), nebo tím, že osobě pro přečin nebo přestupek zatčené pomáhá k uprchnutí neb pátrající po ní vrchnosti překáží, by zase byla předvedena (§ 217 a 307 tr. zák.); v subjektivním směru se žádá v druhém případě pomáhání úmyslné a vědomí pachatelovo, že jde o osobu zatčenou pro přečin nebo přestupek.
(Rozh. ze dne 14. května 1927, Zm I 105/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 10. ledna 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle §u 307 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a sprostil obžalovaného podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin nadržování podle §u 217 tr. zák., jehož se prý dopustil tím, že dne 24. října 1926 v Z. Vojtěchu Š-ovi, dozorci vězňů, tedy vrchnosti, pátrajícímu po Josefu R-ovi, jenž z trestu pro zločin krádeže z věznice krajského soudu v Písku uprchl, překážel, by Josef R. zase byl dopaden. Důvody:
Právem namítá zmateční stížnost, že rozsudek odsuzující obžalovaného, stíhaného pro zločin nadržování podle §u 217 tr. zák. toliko pro přestupek §u 307 tr. zák. se zakládá na nesprávném výkladu zákona a jest zmatečným podle čís. 9a) §u 281 tr. ř. Skutková podstata §u 307 tr. zák. předpokládá, že někdo nadržuje pachateli přečinu nebo přestupku buď ukrýváním (§ 214 tr. zák.) nebo tím, že osobě pro přečin nebo přestupek zatčené pomáhá k uprchnutí nebo pátrající po ní vrchnosti překáží, by zase byla předvedena (§ 217 a 307 tr. zák.). Ve směru subjekty. se žádá sr druhém případě, který tu jedině přichází v úvahu, pomáhání úmyslné a vědomí pachatelovo, že jde o osobu zatčenou. V souzeném případě zjišťuje sice nalézací soud, že obžalovaný jako převozník na řece Otavě převezl 24. října 1926 trestance Josefa R-a, který si odpykával ve věznici krajského soudu v Písku trest osmiměsíčního těžkého žaláře pro zločin a toho dne z věznice uprchl, vyloučil však, že obžalovaný věděl, že R. je zločinec a že stěžovatel jednal »vědomě úmyslně«, že nadržuje zločinci,, jakož i že věděl (tím méně měl úmysl) že překáží pátrajícímu dozorci. Vzhledem k těmto zjištěním správně uznal soud prvé stolice, že se obžalovaný nedopustil zločinu podle §u 217 tr. zák., na který bylo žalováno, pro nedostatek trestní činnosti v §u 217 tr. zák. předpokládané, zejména ve směru subjektivním (úmyslné ulehčení příležitosti k uprchnutí lstí nebo násilím u vědomí, že jde o osobu zatčenou pro zločin). Nesprávně však shledal soud v jednání obžalovaného v rozsudku zjištěném skutkovou podstatu přestupku §u 307 tr. zák., přehlížeje, že úmysl pachatele zločinu podle §u 217 tr. zák. a přestupku podle §u 307 tr. zák., jakož i trestná činnost y obou případech jsou stejné, a že rozdíl spočívá jen v tom, že ke zločinu podle §u 217 tr. zák. se vyžaduje, by pachatel věděl, že jde o poskytování pomoci osobě pro zločin zatčené, kdežto skutková povaha přestupku podle §u 307 tr. zák, předpokládá pouze vědomost, že jde o osobu zatčenou pro přečin nebo přestupek. Že v souzeném případě obžalovaný věděl, že poskytuje pomoc osobě zatčené pro přečin nebo přestupek, soud nezjistil. Tím pak, že vyslovil přesvědčení, že obžalovaný vůbec nevěděl, že pátrajícímu dozorci překáží, by R. byl zase dostaven k soudu, a zjistil, že nejednal úmyslně, vyloučil sám skutkovou povahu §u 307 tr. zák. ve směru subjektivním, a měl při správném použití zákona vynésti rozsudek osvobozující. Odsuzujícím výrokem porušil zákon v ustanoveních §u 307 tr. zák. a zavinil zmatečnost rozsudku. Bylo proto vyhověti odůvodněné zmateční stížnosti, zrušiti napadený rozsudek a uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 2778. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 403-404.