Čís. 2891.

Ke skutkové podstatě zločinu podle § 99 tr. zák. se nevyhledává, by z pohrůžky (kvalifikované podle § 98 b) tr. zák.) skutečně vzešla důvodná obava v ohroženém neb v osobách jsoucích pod jeho ochranou. Stačí, byla-li k tomu pohrůžka aspoň objektivně způsobilou; tuto způsobilost dlužno posuzovati s hlediska napadeného se zřetelem k jeho osobní povaze, jeho poměrům a důležitosti zla, jímž bylo hroženo. Osobní neohroženost napadeného způsobilosti té nevylučuje, nýbrž vždy záleží na tom, zda při objektivním uvážení všech okolnosti má ohrožený důvod míti za to, že vyhrůžka bude splněna.
(Rozh. ze dne 9. září 1927, Zm I 253/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 25. února 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle § 99 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) namítá stěžovatel, že byl odsouzen neprávem, poněvadž a) nestačí prý k naplnění skutkové podstaty zločinu podle § 99 tr. zák., že jeho pohrůžka byla způsobilá vzbuditi obavy v osobách ohroženému blízkých, ježto prý je třeba, by v ohroženém samém byly takové obavy skutečně vzbuzeny, čehož prý tu nebylo, poněvadž ohrožený hajný prohlásil, že o sebe strachu neměl a jeho rodině ničím nebylo hroženo; b) že nejde o vážné pohrůžky, nýbrž spíše o uličnictví, vylučující trestný úmysl v § 99 předpokládaný. Než v onom směru není zmateční stížnost odůvodněna, v tomto není provedena po zákonu. K a) Ke skutkové podstatě zločinu podle § 99 tr. zák. se nevyhledává, by z pohrůžky (kvalifikované podle § 98 b) tr. zák.) skutečně vzešla důvodná obava v ohroženém nebo v osobách jsoucích pod jeho ochranou. Stačí, byla-li k tomu pohrůžka aspoň objektivně způsobilou; tuto způsobilost dlužno pak posuzovati s hlediska napadeného se zřetelem k jeho osobní povaze, jeho poměrům a důležitosti zla, jímž bylo hroženo. Osobní neohroženost napadeného způsobilosti té nevylučuje, nýbrž vždy záleží na tom, zda při objektivním uvážení všech okolností má ohrožený důvod míti za to, že vyhrůžka bude splněna. Opačné stanovisko vedlo by k nemožnému důsledku, že by v konkrétním případě záviselo na osobním pocitu ohroženého, zda má se určitá pohrůžka trestati, čili nic. Uváží-li se, že ohrožený, jemuž bylo opětovně hroženo usmrcením, bydlí jako hajný o samotě mezi stráněmi a roklemi a vrací se ze služby pozdě v noci — dlužno říci, že, i kdyby neměl pro svou osobu strachu, jak uvedl — mohl počítati s jistou pravděpodobnosti, že by neznámý pisatel ze msty mohl spáchati trestný čin i proti jeho rodině — třeba že v dopisech o ni výslovně nemluví. Nelze proto shledati v rozsudku právní omyl proto, že připustil, že pohrůžka obžalovaného byla způsobilou vzbuditi v ohroženém důvodnou obavu o osud rodiny, když sám o sebe strachu neměl. K b) Soud zjistil formálně bezvadně, že šlo o vážně míněné pohrůžky, psané zřejmě v úmyslu, by uvedly adresáta ve strach a nepokoj. Tímto zjištěním jest zrušovací soud vázán, pouhým jeho popíráním neprovádí zmateční stížnost onoho hmotněprávního zmatku po zákonu.

Citace:

Čís. 2891.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 638-639.