Čís. 2774.

Za svědeckou výpověď ve smyslu § 199 a) tr. zák. nelze pokládati výpověď osoby, již měl vyslýchající soudce příčinu pokládati za podezřelou z účasti na trestném činu, o němž byla vyslýchána, cítila-li se při výslechu subjektivně obviněnou; pro posouzení, zda tomu tak, jest rozhodným úmysl, v jakém výpověď učinila; pod ustanovení § 199 a) tr. zák. nespadá její křivá výpověď jen tehdy, chtěla-li jí pomoci výhradně sobě samé.
Ustanovení § 153 tr. ř. neukládá soudu povinnost, by se předem dotazoval svědka ve směrech v §u 153 tr. ř. naznačených, nýbrž je to podle důležitosti případu zůstaveno soudcovskému uvážení; nedbání předpisu § 153 tr. ř. není ohroženo zmatečnosti (čís. 3 § 281 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 12. května 1927, Zm I 423/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústními líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 28. května 1926, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu podle §§ 197, 199 písm. a) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska čís. 9 a) §u 281 tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že z trestních spisů, týkajících se Jana V-a proti Josefu H-ovi pro přečin proti bezpečnosti cti spáchaný tiskem, vychází, že obžalovaný H. nastoupil důkaz pravdy o tom, že testament zemřelého Jana K-a byl padělán, že z tohoto sporu musil soud seznati, že obžalovaná byla při podpisu testamentu přítomna, a že tudíž mohlo býti i proti ní podezření z trestného činu, že sama testament padělala nebo při tom byla súčastněna; vzhledem k tomu nelze prý, by její výpovědi, které učinila dne 26. listopadu 1924 a dne 16. července 1925 jako svědkyně u okresního soudu v Něm. Brodě, byly hodnoceny jako výpovědi svědecké, podléhající trestní sankci zákona; nedopouštíť se křivého svědectví podle §u 199 a) tr. zák. ten, kdo slyšen byl jako svědek, ač byl objektivně podezřelým z trestního činu, jehož se týkal svědecký výslech. Stížnost je bezdůvodná. Jest správno, že za svědeckou výpověď ve smyslu §u 199 a) tr. zák. nelze pokládati výpověď osoby, již měl vyslýchající soudce příčinu pokládali za podezřelou z účasti na trestním činu, o němž byla vyslýchána. To plyne ze zásady, ovládající trestní řád a vyslovené zejména v předpisu §u 202 tr. ř., že vinník není povinen k vině se doznati a nesmí býti k doznání nijakým způsobem donucován, a že ani sankce §u 199 a) tr. zák. nesmí býti použito za prostředek k obejití zákazu §u 202 tr. ř. Na druhé straně ustálil se však zrušovací soud na stanovisku, že zásada §u 202 tr. ř. předpokládá, že se svědek cítil při výslechu subjektivně obviněným a že pro posouzení toho zdá tomu tak, jest rozhodným úmysl, v jakém výpověď učinil a že pod ustanovení §u 199 a) tr. z. nespadá jeho křivá výpověď jen tehdy, chtěl-li jí pomoci výhradně sobě Samému (viz zejména sb. n. s. čís. 825, 956, 1390, 1785, 2283, 1942). V tomto rozhodném směru však rozsudek zjišťuje a po zákonu (§ 270 čís. 5 tr. ř.) odůvodňuje, že obžalovaná při té i oné závadné svědecké výpovědi jednala ve zlém: úmyslu jednak ku prospěchu V-a, v jeho trestní věci pro zločin podvodu, která po její svědecké výpovědi byla podle §u 90 tr. ř. zastavena, jednak v neprospěch Josefa H-a, když vydala druhé svědectví (ze dne 16. července 1925) proti tomuto. Tímto výrokem je na jisto postaveno, že obžalovaná při svých závadných výpověděch neměla na mysli svou účast při trestném činu, záležejícím v padělání podpisu Jana K-a na poslední vůli ze dne 7. května 1915, a nechtěla jimi zakrýti svou případnou vlastní vinu, nýbrž že chtěla vyslovenou nepravdou přispěti jen osobě třetí (Janu V-ovi), pokud se týče třetí osobě (Josefu H-ovi) uškoditi. Za těchto okolností není oprávněn předpoklad, že se stěžovatelka pokládala při svých svědeckých výsleších subjektivně za obviněnou a nelze proto důvodně tvrditi, že její výpovědi byly svou podstatou zodpovídáním se obviněného a nikoli seznáním svědka. Je-li tomu tak, nepadá již na váhu okolnost, že vyšetřující soudce vyslechl stěžovatelku jako svědkyni, ač byla objektivně podezřelou z trestného činu, zvláště, když trestný čin, spáchaný podpisem testamentu v roce 1915 pokud se týče předložením testamentu v únoru 1916 u okresního soudu v Něm. Brodě, byl, hledě ku stavu věci ze spisů vycházejícího v době závadných svědeckých výpovědí (26. listopadu 1924, po případě 16. července 1925) již promlčen (§§ 227, 228 b), druhá věta, 229 a), c), d) tr. zák.), takže tu v pravdě nešlo již o čin trestný. Napadá-li zmateční stížnost zjištění rozsudku o zlém úmyslu obžalované různými námitkami, zejména, že obžalovaná jest nezkušenou venkovskou ženou bez zvláštního vzdělání, a že předpoklad soudu, že obžalovaná je s manželi V-ovými v úzkém přátelském styku, jest nesprávným, brojí tím jen nepřípustně proti volnému uvažování průvodů a založenému na něm přesvědčení soudcovskému (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.). Nad to nelze nezkušenost a nedostatek zvláštního vzdělání pachatele (rozsudek to nezjišťuje) považovati podle zákona za okolnosti o sobě vylučující zlý úmysl (§ 2, 46 a) tr. zák.). Ani okolnost, že mezi obžalovanou a V-ovými netrval dlouho přátelský poměr, nevylučuje ještě správnost předpokladu soudu,, zvláště když tu jde o výsledek volného uvažování soudcovského a to výsledek, jemuž nelogičnost vytýkati nelze. Obžalovanou nemůže ospravedlniti, že při svých svědeckých výsleších nebyla soudem upozorněna, že může odepříti výpověď o jistých okolnostech. Neboť ustanovení §u 153 tr. ř., jež má stížnost na mysli, neukládá soudu povinnost, by se předem dotazoval svědka ve směrech v §u 153 tr. ř. naznačených, naopak jest to podle důležitosti případu, zůstaveno soudcovskému uvážení; nehledě k tomu není nedbání předpisu §u 153 tr. ř. ohroženo zmatečností (čís. 3 §u 281 tr. ř.).

Citace:

č. 2774. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 387-389.