Č. 11464.
Chudinství. — Pracovní právo. — Vzájemný poměr norem: * Ustanovení § 26 domovského zákona č. 105/1863 ř. z. a § 2 zákona o opatřování chudých č. 59/1868 čes. zem. zák. nebyla dotčena předpisy zákona o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných č. 267/1921 Sb., ve znění zákona č. 74/1930 Sb. a vlád. nař. č. 79/1930 Sb., jímž se upravuje produktivní péče o nezaměstnané.
(Nález ze dne 4. října 1934 č. 17081.)
Věc: Město S. (adv. Dr. Čeněk Černý ze Sobotky) proti zemskému úřadu v Praze (zúč. strana Ondřej J. v K.) o chudinskou podporu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Ve schůzi konané 17. února 1932 zamítla městská rada v S. žádost Ondřeje J. za udělení podpory v nouzi způsobené nezaměstnaností vzhledem k tomu, že chudinský fond obce jest vyčerpán a požádala městský úřad v K., kde jmenovaný bydli, aby mu přidělil potřebný počet poukázek na potraviny ze státní akce pro nezaměstnané.
Rozhodnutím z 29. dubna 1932 vyhověl okr. úřad v Jičíně odvolání Ondřeje J. z těchto důvodů: »Dle § 2 z. z. pro Čechy z 3. prosince 1868 č. 59 má chudým, kteří nemohou nevyhnutelné podpory obdržeti od své rodiny, ani z některého jiného důvodu zákonného, poskytnouti tuto podporu obec. Konaným šetřením úředním bylo zjištěno, že jste zcela nemajetný, otcem dvou malých dítek a že nemáte příbuzných povinných dle zákona k Vaší alimentaci. Je tedy povinností Vaší domovské obce, aby Vám poskytla chudinskou podporu. Okolnost, že chudinský fond města S. jest vyčerpán, nezbavuje město S., jako Vaši domovskou obec, povinnosti, aby Vám poskytla chudinskou podporu, neboť dle § 24 cit. zák., nestačí-li příjmy fondu chudinského na zaopatření chudých, jest obec-povinna to, co se nedostává, nahraditi ze svých důchodů.«
Nař. rozhodnutím nevyhověl zem. úřad v Praze odvolání města S. z důvodu nař. výměru. K vývodům odvolání podotkl toto: »Podle ustanovení § 26 domov. zák. z 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. povinna jest obec domovská opatřovati chudé tenkráte, když tito sobě svým vlastním přičiněním výživy potřebné sjednati nemohou. Při tom nerozhoduje, z jakých příčin kdo se stal chudým, t. j. osobou, jež pro nedostatek majetkových hodnot nemůže sebe, pokud se týče příslušníky své rodiny zaopatřiti a proto i dělník, jenž následkem hospodářské tísně přišel o zaměstnání a nemůže je nalézti, musí býti považován v době, kdy svým vlastním přičiněním nemůže si sjednati výživy potřebné, za osobu chudou a vztahují se naň předpisy domov, zákona nahoře citovaného i zákon z 3. prosince 1868 č. 59 z. z. o zaopatřování chudých. Pokud jde o námitku, že okr. úřad před rozhodováním o odvolání Ondřeje J. nevyzval obec S. k vyjádření, podotýká se, že tato vada řízení neměla vlivu na naříkaný výměr a proto není třeba k ní přihlížeti. Spisů tamních okr. úřad patrně nepotřeboval, poněvadž J. přiložil ke svému odvolání i tamní rozhodnutí z 18. února 1932.«
O stížnosti města S. uvážil nss:
Po stránce formální vytýká stížnost, že město S. mělo býti vyzváno k vyjádření, což se v daném případě nestalo. Námitka tato jest nepřípustná, neboť žal. úřad vyvrátil obdobnou námitku odvolání poukazem k tomu, že nešlo v řízení před okr. úřadem o vadu podstatnou, ježto okolnost, že okr. úřad nevyzval obec k vyjádření, neměla vlivu na rozhodování úřadu toho. Proti tomuto důvodu stížnost žádnou námitku neformuluje, spokojujíc se opakováním námitky odvolání, což však nestačí v daném případě, ježto žal. úřad se s námitkou odvolání vypořádal a uvedl důvody, proč ji nepokládá za opodstatněnou.
Pokud stížnost označuje jako vadu řízení, že město K. mělo býti vyzváno, aby provedlo v tomto případě podrobnou »sociální diagnosu« a tato měla býti st-lce předložena, jest bezdůvodná, neboť podobný návrh v odvolání učiněn nebyl. Během řízení bylo zjištěno, že J. byl od září 1931 bez zaměstnání, že nepobíral podporu v nezaměstnanosti, ježto nebyl odborově organisován a že dostával poukázky státní stravovací akce týdně na 20 Kč. V okolnosti, že výsledek tohoto šetření nebyl st-lce předestřen k vyjádření, nemohl však nss shledati podstatnou vadu řízení, poněvadž stěžující si obec nikdy nebrala v pochybnost, že J. jest nezaměstnaným. Také netvrdí, že by J. proto, že dostával poukázky státní stravovací akce, nebylo lze pokládati za »chudého« ve smyslu zákona.
Stížnost uznává, že na základě § 26 dom. zákona č. 105/1863 ř. z. jest domovská obec povinna opatřovati chudé, má však za to, že jde o zastaralý zákon a že v případě, když příčinou nouze jest nezaměstnanost, přicházejí v úvahu zák. č. 267/1921 a č. 74/1930 resp. vl. nař. č. 79/1930 Sb., kdežto dom. zákon se může vztahovati toliko na případy, které nově vydanými předpisy neb zákony nejsou dosud upraveny.
Po této stránce jest však stížnost na omylu.
Předpokladem pro poskytnutí chudinské podpory podle § 26 dom. zákona resp. podle chudinského zákona jest, že jde o chudého ve smyslu těchto zákonů, totiž o osobu, která není s to svým vlastním přičiněním si potřebné výživy sjednati a není tu také jiných osob, které by po zákonu byly k její alimentaci povinny. Dle § 9 o. z. o. zůstávají zákony na tak dlouho v platnosti, dokud nejsou zákonodárcem změněny nebo nebudou výslovně zrušeny. Shora citovaná ustanovení dosud výslovně zrušena ani změněna nebyla a nelze implicite obsaženou změnu shledávati ani v zákonech stížností dovolávaných. Okolnost, že určité osoby — nezaměstnané — za určitých podmínek mají nárok na státní příspěvek k podpoře nezaměstnaných, vyplácené odborovými organisacemi, může snad míti vliv na zodpovědění otázky, zda je lze považovati za »chudé«, a zda se pak chudinské podpory mohou domáhati. Avšak ani z textace dotyčných zákonů, ani z jejich intence nelze dovoditi, že by zákonodárce byl chtěl shora citované zákony o chudinské péči změniti v tom směru, že pro osoby, které následkem nezaměstnanosti ztratily svoji obživu, § 26 dom. zák. č. 105/1863 ř. z. a chudinský zák. č. 59/1868 čes. z. z. pozbyly platnosti (srov. § 12 zák. č. 267/1921 Sb.).
Správnost tohoto názoru podporuje úvaha, že se oba druhy zákonů již svou povahou podstatně od sebe liší. Předpisy o chudinském zaopatření týkají se »chudých«, kdežto zákony o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných nepojí nárok na příspěvek na okolnost, že jde o chudého, nýbrž na zcela jiné předpoklady. Chudinská podpora jest poslední pomocí pro chudého, kdežto příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti má toliko z části nahraditi ušlý výdělek. Nelze proto vůbec tato povahově zcela různá zákonná ustanovení spolu směšovati a dedukovali ze zákonodárství o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných změnu předpisů o chudinském zaopatření.
Je proto zásadní hledisko stěžující si obce liché a nemůže vyvrátiti zákonnost nař. rozhodnutí. K vůli úplnosti budiž podotknuto, že žal. úřad nerozhodoval o rozsahu povinné chudinské péče obce v konkrétním případě, nýbrž že se toliko vyslovil abstraktně o povinnosti té, takže i nss jen v tomto směru mohl nař. rozhodnutí přezkoumávati. Ježto pak stížnost ani nepopírá, že by J. nebyl »chudým« ve smyslu § 26 dom. zákona, bylo stížnost zamítnouti.