Čís. 2569.

V úpadkovém řízení dlužno zpravidla uplatňovati odpůrčí nárok žalobou na plnění do úpadkové podstaty. Jest však přípustná i pouhá žaloba určovací, ale jen za podmínek §u 228 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 2. května 1923, Rv I 1540/22.) Žalované firmě byl dne 29. listopadu 1920 zastaven psací stroj
dlužnicí, o jejímž jmění bylo dne 14. ledna 1921 zahájeno řízeni vyrovnací a napotom na ně vyhlášen úpadek. Žalobu správce úpadkové
podstaty, by zastavení psacího stroje bylo vůči úpadkovým věřitelům
prohlášeno bezúčinným, procesní soud prvé stolice zamítl,
odvolací soud jí vyhověl. Důvody: Odvolací soud sdílí názor
prvého soudu pouze potud, že nelze mluviti o uhasnutí dobrovolného
práva zástavního k psacímu stroji úpadkyně dne 29. listopadu 1920
zřízeného, ve smyslu §u 12 konk. ř., neboť důvody napadeného rozsudku správně poukazují k tomu, že § 12 konk. ř. má na mysli exekuci
uhražovací nebo zajišťovací jakožto důvod práva oddělného a to jest
norma zcela výjimečná, prohlašující toto právo oddělné za zaniklé
tehdy, bylo-li ho nabyto v 60 dnech před uvalením úpadku, kdežto
z pravidla práva oddělná nejsou vyhlášením úpadku dotčena (§ 11/1
konk. ř.). Onoho výjimečného ustanovení o zániku práv exekučních
nelze tedy na dobrovolnou zástavu obdobně použíti (§ 7 obč. zák.).
Také v tom shoduje se soud odvolací se soudem prvé stolice, že v tomto
případě dlužno posunouti 60denní lhůtu před vyhlášením úpadku
v §§ 12 a 30 konk. ř. zmíněnou o týž počet dnů před zahájením předchozího řízení vyrovnacího, jak § 2 (2) konk. ř. výslovně ustanovuje,
tak, že by ona rozhodná doba pro použití zde v úvahu přicházejícího
§u 30 konk. ř. počínala běžeti již od 19. listopadu 1920, poněvadž vyrovnací řízení dne 18. ledna 1921 zahájeno bylo a tak zastavení psacího
stroje (dne 29. listopadu 1920) do rozhodné doby již spadá. Odvolací
soud nesouhlasí však s výkladem §u 30 konk. ř., jak jej prvý soud na
spor použil. Na rozdíl od absolutního zániku práva oddělného dle §u 12
konk. ř. mají § 31 a 30 konk. ř. na mysli pouze relativní bezúčinnost
zajištění neb uspokojení věřitele úpadcem vůči úpadkovým věřitelům.
Poněvadž správce úpadkové podstaty v odvolání již jen relativní bezúčinnost ve smyslu §u 30 (1) a §u 31 (2) konk. ř. uplatňuje, stačí přezkoumati věc pouze v tomto směru. Žalovaný nabyl zajištění pohledávky ruční zástavou ve smyslu §u 451 obč. zák., neboť k důvodu zástavního práva, totiž k mimosoudnímu smíru, prokázanému dopisem
jeho právního zástupce, přistoupilo i hmotné odevzdání zástavy, totiž
uložení stroje u téhož právního zástupce. Toto zajištění stalo se dne
29. listopadu 1920, tedy v době rozhodné (viz shora) a to v době, kdy
neměl žalovaný nyní věřitel nároku na zajištění, nemaje v rukou exekučního titulu, neboť rozsudku pro zmeškání domohl se teprve dne
14. ledna 1921, pročež nemohl dosíci ani exekuce ku zajištění. Že pak
zastavením psacího stroje oproti druhým věřitelům byl zvýhodněn, podává se z prosté úvahy, že oni spokojiti se musí se zařaděním svých
pohledávek do tříd úpadkových věřitelů a s přikázáním nízké kvóty
v úpadku, kdežto, kdyby byli vedli exekuci na psací stroj, jenž teprve
v den zástavy do majetku úpadkyně se dostal, rovněž ničeho by nezískali, poněvadž by v té době nabytá exekuce dle §u 12 konk. ř. zanikla. Naproti tomu postavení žalovaného nyní věřitele vůči nim také
proto jest příznivější, že tu § 12 konk. ř. neplatí a stroj v úpadkovém
inventáři uvedený, o nějž jde, v tomto sporu vzhledem k fakturované
ceně obou psacích strojů 12.030 Kč k zajištění jeho pohledávky 3.633 Kč zhruba stačí. Tím dány jsou veškeré podmínky odpůrčího nároku ve
smyslu §u 30 čís. 1 konk. ř., při čemž dle vysvětlivek (Denkschrift)
úmysl úpadcův a vědomost smluvníka jeho o úmyslu tom vůbec v úvahu
nepřichází a žalovaný jen tehdy bezúčinnosti právního jednání ubrániti
by se mohl, kdyby dokázal, že se mu objektivní výhody vůbec nedostalo. Takový důkaz ve sporu proveden nebyl a jest zřízení dobrovolné
zástavy vůči úpadkovému věřitelstvu, správcem úpadkové podstaty zastoupenému, relativně bezúčinno a žalobní nárok důvodným. Když takto
bezúčinnost byla dolíčena, odpadá potřeba zabývati se bezúčinností ve
smyslu §u 31/2 konk. ř.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání ovšem není v právu, dovozujíc, že žalovaná, měla-li nárok
na zaplacení pohledávky, ježto pohledávka byla splatna již dávno před
počátkem 60denní lhůty §u 30 konk. ř., měla tím spíše nárok na její
zajištění a že proto nelze říci, že dosáhla zajištění, na které neměla nároku. Splatnost pohledávky nedává o sobě věřiteli práva na zajištění;
věřitel se může domáhati zajištění jen, je-li dlužník zavázán smlouvou
nebo zákonem, by věřiteli jistotu dal. Zákonný závazek, dluh zajistiti,
nepřichází tu v úvahu. Smluvního nároku na zajištění nabyla žalovaná
teprv ujednáním, k němuž dle nesporného přednesu došlo dopisem ze
dne 24. listopadu 1920. Tato úmluva spadá do rozhodné doby §u 30
konk. ř. Žalovaná dosáhla tedy ve lhůtě 60 dnů před zahájením vyrovnávacího řízení (§ 30 a § 2/2 konk. ř.) zajištění, na které před tím
nároku neměla, a tím jest dána skutková podstata §u 30 čís. 1 konk. ř.
Že obdrží ze zástavy více, než co by obdržela v úpadku, žalovaná nepopírá. Avšak žalobce se domáhá žalobou pouze výroku, by zastavení
stroje bylo vůči úpadkovým věřitelům prohlášeno bezúčinným, nežádaje zároveň výroku, že žalovaná jest povinna, by stroj, jí do zástavy
daný, vydala do úpadkové podstaty. Žaloba jest tedy žalobou určovací.
§ 12 odp. ř. nařizuje ovšem jen o odpůrčích žalobách mimo úpadek,
že musí obsahovati žádání, v jakém rozsahu a jakým způsobem má žalovaný něco plniti nebo trpěti pro uspokojení věřitele, kdežto konkursní
řád nemá takového ustanovení o odpůrčích žalobách v řízení úpadkovém. § 39 konk. ř. označuje však jako obsah odpůrčího nároku, že to,
co odporovatelným jednáním z úpadcova jmění ušlo nebo bylo prodáno
nebo čeho se tím zřekl, musí býti plněno do úpadkové podstaty; není-li
to možno, jest dáti náhradu. Odpůrčí nárok jest tedy i v úpadkovém
řízení nárokem na plnění, bezúčinnost právního jednání jest jen předpokladem odpůrcova závazku k plnění. Z této podstaty odpůrčího nároku plyne, že i v řízení úpadkovém má zpravidla býti žalováno na
plnění a to do úpadkové podstaty dle předpisů §§ 39 a 40 konk. ř. Poněvadž však konkursní řád nevylučuje odpůrčích žalob určovacích,
dlužno i tyto pokládati za přípustné, ale jen dle obecných předpisů
§u 228 c. ř. s., ježto konkursní řád v té příčině nemá zvláštních předpisů. Žalobce by musel tedy prokázati zvláštní okolnosti, které vyžadují, by bezúčinnost zástavy byla co nejdříve zjištěna a to dříve, než bude podána žaloba na plnění. Takových okolností žalobce vůbec neuvádí a ani ze spisů nijak nevyplývá, že má zájem na tom, aby byla
bezúčinnost zástavy dříve zjištěna, než by bylo uznáno, že žalovaná
jest povinna stroj vydati. Podaná žaloba určovací není tedy po zákonu
odůvodněna. Zájem na zjištění jest materielním předpokladem nároku
na zjištění a bylo proto k tomu, že ho tu není, přihlížeti z moci úřední,
ač nedostatek zájmu nebyl žalovanou namítán. S tohoto právního hlediska jest dovolání opodstatněno a bylo proto uznáno, jak shora jest
uvedeno.

Citace:

Rozhodnutí č. 2569. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 758-761.