Č. 77.

Vyživovací příspěvek: Ve společné domácnosti po rozumu § 3, odst. 3 a 6 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. nežil povolaný tenkráte, když sice společně bydlel s osobami nárok činícími, ale stravoval se mimo domácnost jejich.
(Nález ze dne 10. dubna 1919 č. 1729.)
Věc: Josef a Marie Drešerovi v Mezleči (adv. Dr. Karel Vrba z Náchoda) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost stěžovatelů, aby vyživovací příspěvek, přiznaný jim pro povolání jejich syna k činné službě vojenské ode dne povolání (12. února 1917) 1 K denně zvýšen byli až do 1. srpna 1917 do výše synovy podpory a od 1. srpna 1917 dále na 1 K 60 h denně pro každého z nich, poněvadž povolaný žil s nimi ve společné domácnosti a z jeho výdělku týdenního jim po uhrazení zaopatření synova zbývalo týdně nejméně 10 K, zamítnuta byla okresní komisí vyživovací z důvodu, že žadatelé hleděli vymoci zvýšení příspěvku nesprávnými údaji. Bylo totiž úředním šetřením zjištěno, že povolaný byl zaměstnán jako čeledín v obci, ve které rodiče jeho nebydlí, a že požíval měsíční mzdy 32 K k celému zaopatření.
Odvolání, v němž stěžovatelé doznali nesprávnost svých údajů a uvedli, že povolaný měl u zaměstnavatele úplnou stravu a mzdu 32 K měsíčně, že však s nimi ve společné domácnosti bydlel, bylo zemskou vyživ. komisí zamítnuto s odůvodněním, že stěžovatelům nárok na 50 proc. zvýšení vyživovacího příspěvku nenáleží, poněvadž povolaný nenastoupil službu před 1. srpnem 1916 a tudíž nejsou dány předpoklady § 3, odst. 4 zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná vytýká vadnost řízení správního, poněvadž nebyli stěžovatelé slyšeni o výsledku úředního šetření, dále nezákonnost naříkaného rozhodnutí, poněvadž vznesený nárok stěžovatelům náleží, ježto povolaný syn s nimi bydlel ve společné domácnosti.
Stížnost není důvodná. Výsledek šetření o výdělkových poměrech povolaného souhlasí úplně s údaji stěžovatelů obsaženými v odvolání k zemské komisi vyživovací a nebylo proto příčiny ku slyšení strany ve smyslu § 7, odst. 7 zákona o vyživ. příspěvku z r. 1917. Poněvadž povolaný u stěžovatelů toliko bydlel, stravován však byl u svého zaměstnavatele, nelze říci, že žil se stěžovateli ve společné domácnosti, neboť sdílení společného bytu není ještě sdílením společné domácnosti, které předpokládá také společné stravování (srovn. §§ 91, 92 a 174 obč. zák.). Nejsou tudíž dány předpoklady pro nárok na vyživovací příspěvek plnou výměrou ve smyslu § 3, odst. 3 zákona o vyživ. přisp. z r. 1917, nýbrž jen měrou skutečně poskytovaných podpor. Zamítnutí nároku na zvýšení povoleného příspěvku vyživovacího o 50 proc. srovnává se s ustanovením § 3, odst. 4 cit. zák., poněvadž k povolání ke službě vojenské nedošlo před 1. srpnem 1916.
Bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 77. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 178-179.