Č. 162.

Zabírání bytů: 1. Důležitá přechodná příčina, bránící majitel bytu v dočasném užívání bytu, působí, že čtyřnedělní lhůta, stanovená v § 6 č. 2 vlád. nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a nař. po dobu trvání této příčiny nepočíná nebo že lhůta započatá se staví. — 2. Zdržuje-li se tchýně po nějaký čas v bytě zeťově, aby se tam léčila, nelze z toho ještě usuzovati, že má druhý byt u zetě.
(Nález ze dne 1. září 1919 č. 3701.)
Prejudikatura: srov. nález č. 146 a 161 této Sbírky.
Věc: Louisa Eisenschimmlová na Smíchově (adv. Dr. Otto Gellner z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Praze o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Na základě oznámení učiněného majitelkou domu čp. 538 na Smíchově dle § 1 nař. vl. o zabírání bytů, že byt v domě tom stěžovatelkou najatý, skládající se z jednoho pokoje s kuchyní, jest sice k obývání zařízen, není však obýván nájemkyní, která bydlí stále u svého zetě Dra Náchoda na Smíchově v Presslově ul., rozhodl společný bytový úřad usnesením ze dne 16. dubna 1919, že zabírá uvedený byt stěžovatelčin, ježto byt ten jest ve skutečnosti déle 4 neděl neobýván.
Rozkladu stěžovatelčinu žalovaný bytový úřad nevyhověl.
Stížnost vytýká nezákonnost naříkaného rozhodnutí i vadnost řízení a uvádí, že stěžovatelka 89 r. stará, těžce churavá, obývá byt zabraný stále od r. 1909, že toliko po dobu své nemoci byla opatrována v bytí svého zetě, že však, jakmile mohla opustit lůžko, odebrala se zase do svého bytu, dále že po celou dobu nemoci služebná stěžovatelčina v bytě tom přenocovala, pro stěžovatelku tam vařila a prala.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti toto:
Naříkané rozhodnutí stalo se jedině na základě oznámení majitelky domu, aniž konáno bylo šetření o věci a aniž straně byla poskytnuta možnost, by se o věci vyjádřila, své námitky uvedla a důkazy o nich nabídla. Ustanovení § 6, odst. 1, čís. 2 nařízení vlády ze dne 22. ledna 1919 čís. 38 sb. z. a nař. předpokládá zřejmě, že nájemník svého zařízeného bytu aspoň po 4 měsíce neobývá, ačkoli má možnost bytu užívati. Je-li tedy nájemníku pro nějakou důležitou a přechodnou příčinu znemožněno, aby bytu svého po nějaký čas užíval, může lhůta 4nedělní v citovaném předpisu stanovená počíti nebo znova běžeti teprve od doby, kdy příčina ta přestane.
Okolnosti stěžovatelkou uváděné mohou tudíž pro posouzení, zda jsou dány předpoklady § 6, odst. 1, č. 2 cit. nař. vl., býti směrodatny a bude proto nutno, aby o námitkách stěžovatelkou přednesených provedeno bylo šetření.
Bylo proto pro porušení zásady slyšení stran a nedostatečné zjištění skutkového podkladu naříkané rozhodnutí dle § 6, odst. 2. zák. o správním soudě zrušiti, při čemž se podotýká, že zdržovala-li se stěžovatelka, jak tvrdí, po nějaký čas v bytě svého zetě za příčinou nutného ošetřování v nemoci své, nelze z toho ještě usuzovati — jak žalovaný úřad míní — že stěžovatelka má ještě druhý byt u svého zetě.

Citace:

č. 162. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 340-341.