Č. 123.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): Došla-li k zemské správní komisi stížnost podaná u zemského inspektorátu pro zemské dávky proti jeho platebnímu rozkazu, vydanému ve smyslu čes. řádu dávkového, po lhůtě k podání stížnosti té zákonem stanovené, jest stížnost opožděna. Zamítnutí jejímu z toho důvodu nepřekáží, že zemská správní komise zahájila o ní nejprve kroky, směřující k věcnému vyřízení stížnosti, jakoby v čas podané.
(Nález ze dne 11. června 1919 č. 2848.)
Věc: Josef Petr na Smíchově (adv. Dr. M. Hirsch ze Smíchova) proti Zemské správní komisi král. Českého o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Dle čl. 2 zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a § 20 řádu o dávce z přírůstku hodnoty, zavedeného cís. pat. z 29. prosince 1915 č. 83 z. z. pro král. České jest do platebního rozkazu přípustná ve lhůtě 30denní stížnost k zemské správní komisi, kterou sluší podati přímo u zemské správní komise.
Jest tedy věcí strany voliti při podávání této stížnosti takovou cestu, aby stížnost k zemské správní komisi došla včas. Nesprávná volba cesty a následky cesty zvolené stíhají výlučně stranu, i kdyby se skutečnost, že stížnost došla k zemské správní komisi opožděně, mohla za vinu přičítati také jinému.
Stěžovatel podal vědomě svou stížnost u k. č. z. inspektorátu pro zemské dávky, a sice 9. srpna 1917, tedy 28. den po doručení, jež se stalo 12. července 1917 a stížnost došla k zemské správní komisi až 17. srpna 1917, tedy 36. den po doručení. Proto v souhlasu se zákonem zamítl žalovaný úřad stížnost jako opožděnou.
Třeba byl inspektorát zemské správní komisi podřízen, jest přece v otázce vyměřování a vybírání dávky té samostatným zemským úřadem prvé instance, právě tak samostatným jako obec s obyvatelstvem v počtu přes 10000, která dávku vyměřuje (§ 16 dávk. řádu a čl. 9 provád. nař.). Proto nemůže podání u inspektorátu učiněné platiti za podáni u zemské správní komise, jak se stěžovatel mylně domnívá.
O tomí, že zemský inspektorát zavinil, že stížnost došla opožděně, nemůže býti řeči proto, že zákon mu nikde neukládá povinnost, aby stížnost předkládal druhé instanci. Mohlť ji také prostě stěžovateli vrátiti.
Tím, že zemská správní komise pustila se napřed do věcného vyřizování stížnosti, nebylo opoždění stížnosti odčiněno, poněvadž nejde tu snad o následky, které dle svého uvážení muže úřad buď prohlásiti za nastalé aneb je může prominouti, nýbrž jde tu o následky, jež zákon sám prohlašuje bezpodmínečně za nastalé a jež prominouti není po zákonu v moci úřadu.
Není tu tedy v postupu žalovaného úřadu vytýkané nezákonnosti i bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 123. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 277-278.