Č. 51.

Vyživovací příspěvek: 1. Při posuzování otázky, zda výživa příslušníků povolaného byla ohrožena odchodem jeho k vojsku před 1. srpnem 1917, nelze přihlížeti ke státní podpoře poskytované jim jako válečným uprchlíkům. — 2. Státní podpora poskytovaná příslušníkům povolaného jako válečným uprchlíkům není důchodem po rozumu § 1 cís. nař. ze dne 30. března 1917 č. 139 ř. z.
(Nález ze dne 19. února 1919 č. 826.)
Věc: Lucie Taisová v Kostelci u Štípy proti ministerstvu zemské obrany o vyživovací příspěvek.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jako nezákonné.
Důvody: Stěžovatelce, matce Josefa Taise z Levica, povolaného dne 20. května 1915 k činné službě vojenské, povolen byl vyživovací příspěvek počínaje dnem 1. srpna 1917. Odvolání, v němž stěžovatelka vytýkala, že jí příspěvek ten nebyl poukázán již ode dne povolání synova, zamítnuto bylo naříkaným rozhodnutím proto, že výživa její před 1. srpnem 1917 nebyla ohrožena, neboť brala státní podporu, stanovenou pro uprchlíky.
Stížnost namítá nezákonnost tohoto rozhodnutí, poukazujíc k četným nálezům správního soudu ve Vídni, v nichž bylo vysloveno, že poskytování řečené podpory nevylučuje nárok na příspěvek vyživovací. Ostatně podpora ta stěžovatelce na výživu nestačila.
Nejvyšší správní soud uznal stížnost důvodnou.
Zákon ze dne 26. prosince 1912 čís. 237 ř. z., jenž pro věcné posouzení sporného nároku jest rozhodným, vylučuje v § 3, odst. 3 nárok na vyživovací příspěvek tehdy, když o výživu příslušníků povolaného po nastoupení k službě vojenské rovněž jako dříve s dostatek jest postaráno z příjmů jeho, tak že s důvodem lze míti za to, že výživa jejich není ohrožena. Nelze tedy při posuzování této otázky po zákonu přihlížeti k příjmům, které v době následující po nastoupení povolaného k vojsku připadly příslušníkům jeho odjinud. Právní zásada tato pozměněna byla teprve cís. nařízením ze dne 30. března 1917 čís. 139 ř. z., jež v § 1 vyloučilo nárok na výživné i tehdy, když povolanému nebo jeho příslušníkům dodatečně připadl důchod vystačující na jejich výživu. Avšak státní podpora, stanovená pro uprchlíky, k níž poukazuje naříkané rozhodnutí, není příjem povolaného, neboť poskytována byla stěžovatelce, a nelze ji ani označiti za důchod ve smyslu ministerského nařízení ze dne 30. března 1917 čís. 140 ř. z., poněvadž neplyne z majetku aneb z majetkových práv. Nejednal tudíž žalovaný úřad po zákonu, když posuzuje otázku, zda výživa stěžovatelčina před 1. srpnem 1917 byla ohrožena, přihlížel k řečené podpoře státní.
Bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. na r. 1876 jako nezákonné.

Citace:

č. 51. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 131-132.