Č. 185.

Řízení před nejvyšším správním soudem: Prohlášení ministerstva vnitra dle min. nař. ze dne 3. září 1918 č. 323 ř. z., že odpírá souhlas k zápisu určité společnosti s r. o. do obchodního rejstříku, jest opatřením po rozumu § 2 zák. o správ. s.
(Nález ze dne 22. září 1919 č. 3231.)
Prejudikatura: nález č. 137 této Sbírky.
Věc: Wolf Weissberg, bankovní ředitel v Bukurešti, a Lazar Bernard Weisselberg, obchodník ve Vídni (adv. Dr. Karel Fuchs z Prahy) proti ministerstvu vnitra v Praze o zápisu společnosti s ruč. o.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Stěžovatelé opověděli dne 27. prosince 1918 u obchodníl o soudu v Praze společnost s ručením obmezeným pod firmou Silvána, společnost pro obchod dřívím v Praze, k záznamu v rejstříku obchodním.
Opověď ta odstoupena byla po rozumu nařízení ministerstva financí ze dne 3. září 1918 č. 323 ř. z. ministerstvu vnitra k vyjádření. Ministerstvo vnitra pak vrátilo k žádosti ministerstva obchodu, jemuž bylo předložilo připiš obchodního soudu, tomuto soudu spisy předložené s tím, že ve shodě s ministerstvem obchodu se souhlas k zápisu do obchodního rejstříku odpírá.
Stížnost k tomuto soudu podaná vytýká naříkanému rozhodnutí ministerstva vnitra vadnost řízení, kterou shledává v tom, že třebas by v daném případu šlo o rozhodnutí ponechané volné úvaze správního úřadu, úřady nejvyšší instance jsou povinny rozhodnutí svoje odůvodniti, neboť jinak není dána možnost tomuto soudu, aby vůbec zákonnost takového rozhodnutí přezkoušel a zjistil, zdali správní úřad stran předpokladů a stanovených mezí volné úvahy dle zákona jednal čili nic.
Nejvyššímu správnímu soudu bylo zabývati se nejprve námitkou žalovaného úřadu v odvodním spise uplatňovanou, že tento soud není v daném případě k rozhodování příslušným, poněvadž není tu rozhodnutí neb opatření úřadu správního ve smyslu § 2 zák. o správním soudě, nýbrž výrok soudu, který jen v pořadu stolic soudních lze bráti v odpor. K tomuto právnímu názoru nemohl se nejvyšší správní soud připojiti, setrvav na náhledu vysloveném ve svém nálezu ze dne 18. června 1919 č. 2960, na kterýž se ve smyslu ustanovení § 44 nařízení minist. z 22. srpna 1907 ř. z. č. 209 odkazuje.
Podrobiv ve smyslu právního názoru tohoto naříkaný výnos ministerský svému přezkoumání, musil nejvyšší správní soud zkoumati, nepřekročil-li žalovaný úřad, užívaje práva odporu mu vyhrazeného v daném případě hranice příslušnými předpisy vytčené.
Minist. nařízení z 3. září 1918 neobsahuje sice bližších ustanovení, kterými se ministerstvo při vznesení odporu svého má říditi. Z obsahu zákona z 24. července 1917 č. 307 ř. z., na jehož základě nařízení toto bylo vydáno, jest však patrno, že právo odporu sloužiti má některému z účelu v zákoně tomto označených, t. j.
1. k podpoře a znovuzřízení hospodářského života,
2. k zamezení hospodářských škod a
3. k zásobování obyvatelstva potravinami a jinými předměty potřeby.
Podal-li tedy žalovaný úřad odpor, aniž uvedl důvodu, ze kterého tak činí, jest straně postižené vzata možnost proti opatření tomuto s úspěchem se brániti a také nejvyšší správní soud nemá možnosti zkoušeti, zdali žalovaný úřad, užívaje práva odporu, nepřekročil mezí zákonem jemu vytčených a zda pro úsudek, který si utvořil, užívaje svého práva volného uvážení, měl dostatečný skutkový podklad.
Nedostatek odůvodnění jeví se tudíž podstatnou vadou řízení a slušelo proto naříkané opatření ve smyslu § 6 zák. o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 185. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 384-385.