Č. 73.

Vyživovací příspěvek: Dobrovolný vstup do podniku, který slouží úkonům válečným, nelze na roven klásti povolání, které se stalo na základě povinnosti k osobním úkonům válečným. Vyživovací příspěvek náleží jen rodinám osob povolaných.
(Nález ze dne 7. dubna 1919 č. 883.)
Věc: Františka Kuzmannová ve Výprtech proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatelka přihlásila dne 15. října 1917 nárok na vyživovací příspěvek pro sebe a tři dítky své z důvodu, že její manžel, to- vární dělník, 49letý, pracuje od 26. září 1917 v továrně na střelivo firmy Bratří Böhlerové ve Steinfeldu. Po vyšetření, že manžel stěžovatelem vstoupil do práce v uvedené továrně dobrovolně a má týdenní mzdu 70 K, zamítla okresní komise vyživovací vznesený nárok z důvodu, že dle poměrů výdělku a příjmů povolaného není výživa příslušníků jeho povoláním ohrožena.
Odvolání stěžovatelčino bylo, když okresní komise podala zprávu, že manžel stěžovatelčin se z vlastního popudu dobrovolně přihlásil k úkonům válečným, výměrem zemské komise vyživovací ze dne 22. června 1918 č. 19034/17 zamítnuto, poněvadž manžel stěžovatelčin nebyl povolán k úkonům válečným a příslušníci jeho proto nároku na příspěvek vyživovací nemají.
Stížnost, uvádí, že manžel stěžovatelčin vstoupil sice dne 26. září 1917 dobrovolně do jmenované továrny na střelivo, dovozuje však, že stěžovatelka má sporný nárok podle § 1, odst. 2 zákona o vyživovacích příspěvcích z r. 1917, poněvadž podnik ten podléhá zákonu o válečných úkonech; mimo to vytýká vadnost řízení pro porušení zásady slyšení stran.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou. Vzhledem k obsahu stížnosti jest nesporno, že manžel stěžovatelčin vstoupil dobrovolně do práce v továrně na střelivo firmy Bratří Böhlerů. Dle § 1, odst. 2 zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. zakládá povolání na základě zákona o úkonech válečných ze dne 6. prosince 1912 č. 236 ř. z. nárok na příspěvek vyživovací. Ze srovnání ustanovení toho s odst. 1 § 1 cit. zákona plyne nepochybně, že jen povolání k činné službě vojenské v armádě nebo v dobrovolných formacích, které za část armády prohlášeny byly, v základě dobrovolné přihlášky zakládá nárok na příspěvek vyživovací, nikoli však dobrovolné přihlášení k osobním úkonům válečným ve smyslu zmíněného zákona ze dne 26. prosince 1912.
Zákon tento v § 4 rozlišuje dobrovolné dělníky od těch, kteří na základě zákona tohoto k osobním úkonům válečným povoláni byli, v § 6 upravuje služební poměr v odst. 1 pro osoby, které k osobním úkonům v podnicích na základě téhož zákona používaných byly povolány (§§ 4 a 5 leg. cit), v odst. 2 pak zvláště pro jiné zaměstnance, v § 8, odst. 1 rovněž rozeznává osoby povolané na základě zákona tohoto a osoby k dobrovolným úkonům pracovním nebo služebním přivzaté, v odst. 3 však přiznává nárok na podporu jen rodinám těch, kteří na základě zákona toho k osobním úkonům povoláni byli. Z ustanovení těch jest zřejmo, že dobrovolný vstup do podniku, který slouží úkonům válečným. nelze na roven klásti povolání, které se stalo na základě povinnosti k osobním úkonům válečným v § 4 cit. zák. stanovené.
Není tudíž ani výtka vadnosti řízení, ani nezákonnosti naříkaného rozhodnutí odůvodněna.

Citace:

č. 73. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 171-172.