Č. 182.

Živnostenské právo: K výkladu § 5 živn. ř.
(Nález ze dne 18. září 1919 č. 4474.)
Věc: František Holub v Libči proti býv. c. k. ministerstvu obchodu ve Vídni o ohlášení živnosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím byla pořadem instancí potvrzena rozhodnutí dolních stolic, jimiž nebyla vzata na vědomí přihláška živnosti kramářské podaná stěžovatelem. Své rozhodnutí odůvodnilo ministerstvo takto:
»Frant. Holub byl rozsudkem krajského soudu v Táboře z 10. září 1906 č. 346 odsouzen pro zločin těžkého ublížení na těle k tříměsíčnímu žaláři. Toto odsouzení se stalo pro trestný čin v § 5 živn. ř. zmíněný, jenž poukazuje na obzvlášť násilnickou mysl a k jehož opakování poskytuje provozování živnosti obchodní ve styku se zákazníky zajisté podnět. Osobnost stěžovatelova, jenž má dle provedených šetření pověst hrubého, nesnášelivého, prchlého muže, vzbuzuje také v přítomné době obavu, že zneužije ohlášené živnosti. Jsou tedy v tomto případě dány jak subjektivní předpoklady v § 5 živn. ř. uvedené, tak i subjektivní moment vyplývající ze srovnání zmíněných objektivních předpokladů a osoby podnikatelovy v době jeho zakročení, takže vyloučení stěžovatele a nastoupení ohlášené živnosti jeví se odůvodněnými.
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvažoval nejvyšší správní sond takto:
Živnostenský řád nepropůjčuje v § 5 živnostenským úřadům právo vyloučiti z nastoupené živnosti toho, kdo byl odsouzen pro nějaký trestní čin tam označený, za všech okolností, nýbrž jen tenkráte, je-li se zřetelem k zvláštní povaze živnosti, k osobnosti podnikatelově a k povaze spáchaného činu obávati se zneužití živnosti.
Musí tudíž v každém jednotlivém případě obava zneužití živnosti vyplynouti z uvážení a ocenění vnitřního vztahu všech tří momentů právě uvedených. Naříkané rozhodnutí poukazuje ovšem v té příčině k tomu, že styk se zákazníky při provozování živnosti obchodní poskytoval by stěžovateli, jehož násilnickou mysl dovozuje jednak z povahy činu, pro nějž byl svého času odsouzen, jednak z výsledků šetření o jeho osobnosti, podnět k opakování činů násilnických. Ale v pouhém styku se zákazníky nelze shledávati okolnost, která by vyznačovala zvláštní povahu živnosti obchodní na rozdíl od živností jiných, aniž jest zjevno, v jakém směru by tento styk zavdával stěžovateli spíše podnět k násilnostem než styk s lidmi v jiných živnostech anebo i mimo živnost, a rovněž nelze uznati, že by pouhé naskytování se příležitosti k spáchání trestních činů naznačené povahy bylo důvodem pro obavu, že živnosti bude zneužito, neboť o zneužití lze mluviti jen tehdy, když provozování živnosti používá se jako prostředku k účelům nedovoleným. Není tedy ani nějaký vnitřní vztah mezi rázem trestního činu podnikatelem kdysi spáchaného, pokud se týče jeho osobností a zvláštní povahou živnosti, o niž jde, aniž vůbec podstatnost obavy, že by stěžovatel živnosti ve smyslu právě naznačeném zneužíval, naříkaným rozhodnutím dostatečně odůvodněna a ježto provedená šetření dle spisů pro závěr, k němuž žalovaný úřad dospěl, v naznačených směrech náležitého podkladu neposkytují, bylo naříkané rozhodnutí pro vadné řízení zrušeno.

Citace:

č. 182. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 380-381.