Čís. 13340.

Ani za platnosti zákona ze dne 24. června 1926, čís. 103 sb. z. a n., a vládního nařízení ze dne 7. července 1926, čís. 113 sb. z. a n., nemůže soud přezkoumávati materielní správnost disciplinárního nálezu proti zaměstnanci (kancelářskému oficiantu) ve veřejné správě.
Zákona ze dne 15. října 1925, čís. 217 sb. z. a n., nelze použiti, nerozhodl-li správní úřad o soukromoprávních nárocích kancelářského oficianta, nýbrž na základě předpisů disciplinárním řízením a disciplinárním nálezem uznal v rámci § 52 vl. nař. čís. 113/1926 sb. z. a n. na jeho propuštění.
Platnosti disciplinárního nálezu správního úřadu nevadí, že není ve smyslu §§ 68 a 71 nařízení ze dne 13. ledna 1928, čís. 8 sb. z. a n., označen jako výměr.
(Rozh. ze dne 2. března 1934, Rv I 2069/32.)
Žalobkyně, kancelářská oficiantka ministerstva vnitra, byla po kárném řízení propuštěna ze služby. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na československém eráru náhrady škody, ježto prý byla propuštěna bez jakéhokoliv důvodu a důkazu a bez řádného kárného řízení. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu. Důvody: Osobním výkazem žalobkyně je zjištěno, že žalobkyně jako kancelářská oficiantka nevykazovala v březnu 1931 deset let započítatelné služby kancelářské oficiantky a nevztahovaly se proto na ni předpisy §§ 88 až 90 vl. nař. čís. 113/1926 sb. z. a n. a v důsledku toho nepřicházely ani v úvahu ustanovení V. hlavy služební pragmatiky (§§ 87 až 155), nýbrž předpisy §§ 47 až 53 citovaného vládního nařízení. Soudu je tudíž zkoumali jen, zda disciplinární nález po stránce formální byl správný, aniž by soud mohl jej přezkoumávati po stránce materielní co do důvodnosti. V tom směru je spisy ministerstva vnitra zjištěno, že vyšetřování bylo provedeno ústně, že žalobkyni byl oznámen přesně služební přečin za vinu jí kladený, že žalobkyni byla dána příležitost, aby se o každém bodu obvinění ospravedlnila, že byly s ní o tom sepsány protokoly a byla jí dána příležitost oprav a doplňků, které sama vlastnoručně připisovala, že disciplinární nález jí byl doručen písemně a že trest disciplinární jí byl vyměřen podle § 52 nař. čís. 113/1926 sb. z. a n. Sice není v jednotlivých protokolech uvedeno, že jí byly přečteny zápisy o její výpovědi (§ 49 odst. (4) cit. nař.), ale z toho, že vlastnoručně k těmto zápisům žalobkyně přičiňovala doplňky, je vidno, že jí byly dány ku přečtení a tak jí byla dána možnost doplňků a oprav. Na základě těchto zjištění dospívá soud ku přesvědčení, že ministerstvo vnitra dbalo při disciplinárním řízení proti žalobkyni předpisů § 49 a násl. cit. nařízení a že jeho nález po stránce formální je správný. Tím ministerstvo vnitra vykonalo a provedlo své právo, jemu jako zaměstnavateli v tomto soukromoprávním poměru daného podle cit. nař. Zažalovaný nárok, opírající se o to, že žalobkyně bez jakéhokoliv řádného disciplinárního řízení a bez jakéhokoliv důvodu-a důkazu byla propuštěna, není důvodem po právu, neboť ve skutečnosti, jak shora je uvedeno, je provedenými důkazy zjištěno, že. byla propuštěna ze služby na základě disciplinárního řízení, ve kterém jí byl uložen trest disciplinárního propuštění ze služby a tento nález disciplinární byl vydán formálně správně. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Neúplnost řízení shledává odvolatelka v tom, že se prvý soud zabýval jen tím, zda byl disciplinární nález po stránce formální správný, nepřezkoumav ho co do důvodnosti i po stránce materielní. Než již nejvyšší soud vídeňský ve svém plenissimárním usnesení ze dne 22. prosince 1910, Praes. 231/8, judikát 191 vyslovil zásadu, že disciplinární nálezy, které byly vydány proti t. zv. smluvním úředníkům státu nebo proti jiným zřízencům ve službách veřejných na podkladě smluvního závazku, nelze v pořadu práva materielně přezkoumávati, a že tu tedy platí ustanovení § 268 c. ř. s. o vázanosti soudu civilního odsuzujícím disciplinárním nálezem. Čsl. nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. května 1926 Rv I 17/26 čís. 6059 sb. n. s. jde. ještě dále než shora citovaný judikát, který připouští přezkoumání disciplinárního nálezu soudem po té stránce, zda došlo k němu podle rozhodujících ustanovení formálně správně, a dovozuje, že zkoumání soudu nesmí zasahovati do pravomoci disciplinárního úřadu, nýbrž musí se omeziti na otázku, zda se úřad ve výroku o trestu držel v mezích své pravomoci a je nepřekročil, takže přezkum měl by jen tehdy účinek pro zřízence příznivý, kdyby byl disciplinární úřad vyslovil trest, jenž na čin, jímž byl zřízenec uznán vinným, v zákoně není dovolen. Není tedy neúplnosti řízení v tom, že prvý soud odepřel zabývati se disciplinárním nálezem po stránce materielní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud právem nezkoumal správnost disciplinárního nálezu ze dne 31. března 1931 po stránce materielní a právem poukázal k rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu čís. 6059 sb. n. s. Na zásadě vyslovené v tomto rozhodnutí, které vydáno bylo s hlediska tehdy platného nařízení veškerého ministerstva ze dne 25. ledna 1914 čís. 21 ř. z., nic se nemění tím, že pro poměr žalobkyně přichází nyní v úvahu zákon ze dne 24. června 1926 čís. 103 sb. z. a n. a vládní nařízení ze dne 7. července 1926, čís. 113 sb. z. a n., protože předpisy tohoto nařízení o tom, jak se stíhá porušení služebních povinností (§ 47 a násl.), neuchylují se v podstatě od předpisů § 24 a násl. nařízení čís. 21/14 ř. z. Zásadní otázka, zda soud může přezkoumávati pravoplatné nálezy disciplinární a v jakém rozsahu, zůstala nedotčena a nebyla dotčena ani zákonem ze dne 15. října 1925, čís. 217 sb. z. a n., kterého tu nelze použiti již proto, že správní úřad nerozhodoval o soukromoprávních nárocích žalobkyně, nýbrž disciplinárním řízením a disciplinárním nálezem uznal v rámci § 52 nařízení čís. 113/26 na propuštění žalobkyně. Dovolatelka neprávem se dovolává nařízení ze dne 13. ledna 1928 čís; 8 sb. z. a n. v §§ 68 a 71. Předpis § 68 o tom, že každé rozhodnutí má býti označeno jako výměr, nelze zajisté vykládati tak, že by vyřízení bez takového poznačení bylo nicotné a bez právní relevance.

Citace:

č. 13340. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 294-296.