Čís. 13517.

Tím, že kupitel domu, v němž byl předmět nájmu, pokračoval v nájemním poměru po dvě čtvrtletí, nepozbyl ještě práva k výpovědi podle § 1120 obč. zák.
Nový vlastník domu nemusí dáti nájemníku výpověď ihned.
(Rozh. ze dne 9. května 1934, Rv I 866/34.)
V listopadu 1932 koupil žalobce dům, v němž žalovaní měli v nájmu byl V dubnu 1933 dal žalobce žalovaným soudní výpověď z nájmu. Žalovaní namítli, že uzavřeli s předchůdcem žalobcovým smlouvu, že jim nedá výpověď, pokud bude trvati ochrana nájemců. Procesní soud prvé stolice ponechal výpověď v platnosti. Důvody: Jest zjištěno, že žalobce nevstoupil do smlouvy se žalovanými. Záznam o smlouvě postrádá určení najatého předmětu, jak to žádá § 1094 obč. zák., nemohlo tudíž ani dojiti k perfekci smlouvy. Ovšem i tato by předpokládala výslovný souhlas žalobcův. Z přiznání k činžovní dani za rok 1932 je zřejmo, že nově najaté místnosti netvořily celek s místnostmi najatými v roce 1920. Místnosti najaté v roce 1931 nepodléhají tudíž ustanovením zákona o ochraně nájemníků a nový majitel domu byl oprávněn k výpovědi podle § 1120 obč. zák., ježto smlouva, jíž ze žalovaný dovolává, nebyla zapsána ve veřejných knihách a nebyl jí tudíž nový nabyvatel vázán (§ 1095 obč. zák. a contr.), aniž dal ke smlouvě souhlas. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Prvý soud posoudil věc správně po stránce právní a zvláště vyložil správně § 1120 obč. zák. Není-li nájemní objekt pod ochranou a není-li právo nájemníkovo zapsáno do věřených knih, nemusí nový majitel domu dáti nájemníkovi řádnou výpověď ihned, nýbrž smí mu ji dáti i kdykoliv později, aniž tomu brání § 1120 obč. zák. Tím, že žalobce
Civilní rozhodnutí XVI. 23 ponechal žalované v prvním kvartále v užívání sporných místností a přijal od nich činži, nepřevzal ostatní závazky ze smlouvy svého předchůdce, takže směl jim dáti výpověď i teprve v kvartále následujícím.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelé napadají výklad § 1120 obč. zák. soudem odvolacím, leč neprávem. Smyslem tohoto zákonného ustanovení jest, že nájemní smlouva uzavřená na určitý čas zcizením nájemního předmětu a pokračováním v nájmu se proměňuje v nájemní poměr na neurčitý čas s výpovědním právem oběma smluvním stranám stejnoměrně příslušejícím, a že i nabyvatel nájemního předmětu i nájemník mají právo dáti výpověď v zákonité lhůtě, nehledíc k tomu, zda původně bylo smluveno delší trvání nájemního poměru (srov. rozh. čís. 5086 a 4825 sb. n. s.). Je proto bez právního významu, že v souzeném případě přijal žalobce od žalovaných nájemné, jež žalovaní dříve platili bývalému vlastníku, neboť tím, že žalobce nepoužil ihned práva nájem vypověděti, nýbrž pokračoval v nájemním poměru po dvě čtvrtletí, nepozbyl ještě práva k výpovědi podle § 1120 obč. zák.

Citace:

Čís. 13517.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 541-542.