Čís. 8568.

Úrazové pojištění dělnické (zákon ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. na rok 1888).
Jest použiti ustanovení § 46 zák., stal-li se úraz zaměstnance v příčinné souvislosti s provozováním podniku nákladním automobilem podnikatele.
Ručení za škodu z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Osobami ve smyslu § 11 zák. jsou jen osoby, jimž podnikatel svěřil technické úkony, dozor nebo jiné úkony, vztahující se na provoz silostroje, nikoliv však na podnik, v němž se užívá dopravního automobilu.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1928, Rv I 1109/28.) — Čís. 8568 —
1619
Žalobce, zaměstnanec žalované firmy, rozvážel zboží na nákladním automobilu, řízeném spolužalovaným Františkem D-em. Za jízdy srazil se nákladní automobil s vozem pouliční dráhy, při čemž byl žalobce z automobilu vymrštěn a pádem se zranil. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě o odškodnění proti majitelce automobilu i Františku D-ovi. Odvolací soud vyhověl odvolání žalované majitelky automobilu a žalobu proti ní zamítl, odvolání žalovaného Františka D-a nevyhověl. V onom směru uvedl v důvodech: Procesní soud správně usoudil, že žalobce nebyl osobou uvedenou v §§ 11 aut. zák., nýbrž osobou uvedenou v § 4 aut. zák., poněvadž použil automobilu žalované firmy ve službě а k příkazu majitele auta. Nesprávným jest však názor nalézacího soudu, že nelze na tento případ použiti ustanovení § 46 úraz. zák., poněvadž prý je ustanovení automobilového zákona předpisem zvláštním a pozdějším, tedy jedině směrodatným. Automobilového zákona může býti použito jen, pokud není ručení podle něho vyloučeno jinými zákony. Na úrazovém zákoně nenastala tím změna a na předpisu § 46 úrazového zákona nebylo nic změněno ani když úrazový zákon byl již za platnosti automobilového zákona novelisován. Šlo-li tedy o úraz podnikový, bylo případ posuzovati podle § 46 zák. úrazového. Rozsudek prvého soudu sice výslovně neuvádí, že šlo o podnikový úraz, zjišťuje jen, že žalobce jel autem ve službě а k příkazu žalované firmy, že v autu rovnal pečivo pro zákazníka a že byl rozvážečem pečiva a že žalobce následkem tohoto úrazu bral podpory od úrazové pojišťovny dělnické pro Čechy, což žaloba sama uváděla a dotyčné výměry úrazové pojišťovny dělnické soudu předložila. Z těchto zjištění prvého soudu došel soud odvolací k závěru, že u žalobce šlo o podnikový úraz v podniku podléhajícím zákonu o úrazovém pojištění dělnickém. Podnikatel (žalovaná firma) ručila by tedy podle § 46 úraz. zák. jen za škodu z úmyslného jednání, které však vůbec ani nebylo tvrzeno. Nemůže se proto žalobce domáhati náhrady škody na žalované firmě.
Nejvyšší soud nevyhověl ani dovolání žalobce, ani dovolání žalovaného Františka D-a.
Důvody:
Otázka, zda se na žalobcův úraz vztahují předpisy o úrazovém pojištění dělníků, byla rozhodnuta pravoplatným usnesením úrazové pojišťovny dělnické pro Čechy v Praze ze dne 22. června 1926, jímž bylo zjištěno, že žalobce 26. března 1926 utrpěl v podniku žalované firmy úraz, jehož následky zakládají nárok na odškodné podle úrazového zákona, a vyměřen byl úrazový důchod. Tímto usnesením jest soud vázán a jest proto v souzeném případě použiti §§ 46 a 47 úraz. zák., důsledkem čehož může žalobce od žalované firmy jako podnikatelky požadovati náhradu jen za škodu z úmyslného jednání, a od osob v § 47 úraz. zák. uvedených jen to, oč odškodné, příslušející mu podle všeobecných zákonných předpisů, přesahuje odškodné, jímž jest mu povinna úrazová >— Čís. 8568 —
1620
pojišťovna podle úrazového zákona. Pokud žalobce popírá jakýkoliv vliv úrazového zákona na uplatňovaný nárok, tvrdě, že mu patří plná náhrada proti žalované firmě podle předpisů automobilového zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák., jest ve zřejmém rozporu s uvedenými zákonnými předpisy. Jest sice přisvědčiti žalobci potud, že se § 46 úraz. zák. vztahuje na podnikatele jen v jeho vlastnosti jako podnikatele, totiž na případy, kde by podle všeobecných pravidel o náhradě škody ručil za úraz, poněvadž byl zaviněn jeho podnikem, a že neplatí v případech, kde se úraz přihodil z příčin vnějších, mimo podnik ležících, kde tedy majitel podniku neručí zaň proto, že jest majitelem podniku, nýbrž z příčin jiných, na př. že jest majitelem auta, způsobivšího úraz (rozh. čís. 3323 sb. n. s., jehož se žalobce dovolává). Leč v souzeném případě byl právě úraz zaviněn provozováním podniku a nepřihodil se z příčin vnějších, mimo podnik ležících. Neboť bylo zjištěno, že se úraz stal při podnikovém zaměstnání žalobce, při výkonu jeho povolání jako rozvažeče pečiva, zaměstnaného na nákladním automobilu, a že úraz jest v příčinné souvislosti s tímto provozováním podniku (s rozvážením pečiva) žalované firmy nákladním automobilem. Jest tu tedy použiti ustanovení § 46 úraz. zák. a, jelikož nebylo ani tvrzeno, že šlo o úmyslné jednání osoby v § 45 odstavec prvý a druhý úraz. zák. uvedené, není žalobce oprávněn požadovati náhradu škody od žalované firmy. Správně tedy zamítl odvolací soud žalobní prosbu, pokud čelí proti této firmě.
K dovolání žalovaného Františka D-a: Po právní stránce namítá žalovaný, že tu nelze použiti §§ 1, 2 aut. zák., poněvadž žalobce není osobou v § 4 aut. zák. míněnou, nýbrž osobou, které žalovaná firma ve vykonávání smluvní služby užívá při provozu jízdného silostroje a jest pojištěna podle úrazového zákona (§ 11 aut. zák.). Leč žalovaný jest na omylu a poráží svou námitku sám tím, že přiznává, že žalobce byl zaměstnán u žalované firmy jako rozvážeč pečiva nákladním automobilem, jehož řízení bylo svěřeno jemu, žalovanému. § 11 aut. zák. zřejmě jedná jen o osobách, kterých se u výkonu jejich smluvní služby užívá při provozu jízdných silostrojů. Jsou to osoby, jimž podnikatel svěřil technické úkony, dozor neb úkony jiné, jimž uložil některou obchodní činnost nebo činnost dohlédací, vztahující se však na provoz silostroje, nikoli však na podnik, v němž se také užívá dopravního automobilu. Správně uznaly nižší soudy, že jest žalobce pokládati za osobu v § 4 aut. zák. uvedenou, a že jest posuzovati věc podle §1, 2 aut. zák. Jelikož tento zákon pokládá za to, že, byl-li provozováním automobilu někdo poraněn nebo zabit, stalo se tak zaviněním řidiče, jest tu i předpoklad § 47 zák. ze dne 28. prosince 1887 ř. zák. čís. 1 z roku 1888, že úraz žalobcův způsoben byl zaviněním osoby tam uvedené. Je-li tomu tak, není třeba zabývati se dalšími vývody žalobcovými, jak by bylo pohlížeti na věc, kdyby se měla posuzovati podle všeob. obč. zákona. Žalovaný vytýká konečně, že nebylo uznáno, že žalobce zavinil úraz sám anebo že jej aspoň spoluzavinil (§ 2 odst. (1) a (4) aut. zák.). Bylo věcí žalovaného, prokázati, že škodlivá událost byla způsobena vlastním zaviněním žalobcovým anebo že škoda anebo její rozsah pochází částečně — Čís. 8569 —
1621
ze zavinění poraněného. Onen důkaz nebylo lze vůbec provésti, jelikož podle skutkového zjištění nižších soudů byl úraz způsoben tím, že nákladní automobil, žalovaným řízený narazil na zavřená dvířka přední plošiny protijedoucího vlečného vozu elektrické dráhy, čímž bylo auto prudce obráceno čelem k tramwayi, a že při tomto otočení auta byl žalobce vymrštěn na dlažbu. Že žalobce tuto škodlivou příhodu, srážku, zavinil anebo alespoň spoluzavinil, nebylo ani tvrzeno, tím méně prokázáno. Pokud jde o otázku, zda žalobce nezavinil úraz, anebo nezvětšil škodu svým zaviněním, nelze uznati na zavinění žalobce ve smyslu § 1297 obč. zák., an se podle zjištění zachoval tak, jak to při rozvážení pečiva bylo obvyklé, t. j. že si rovnal při ranní spěšné rozvážce při jízdě ve voze pečivo, tedy nezaujímal místo vedle žalovaného a že se srážkou nepočítal a pro případ srážky neměl zkušeností.

Citace:

č. 8568. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 646-649.