Čís. 8468.

Předpoklady právní ochrany nároku, najmě i oprávnění ke sporu, jest posuzovati podle doby vynesení rozsudku prvého soudu.
Byl-li odvolacím (dovolacím) soudem zrušen rozsudek prvého soudu (rozsudky nižších soudů) podle § 496 čís. 3 cřs. následkem odchylného právního názoru odvolacího (dovolacího) soudu v otázce oprávnění žalobce ke sporu, mohl žalobce k odůvodnění svého oprávnění ke sporu uplatniti nové okolnosti, i takové, jež nastaly po vynesení dřívějšího rozsudku do vynesení nového rozsudku.
(Rozh ze dne 16. listopadu 1928, Rv I 365/28).
Žalobu o zaplacení peněžité pohledávky oba nižší soudy zamítly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by znovu rozhodl.
Důvody:
Nižší soudy zamítly žalobu proto, že žalobkyně v době podání žaloby nebyla oprávněna ke sporu, ana tehdy byla žalobní pohledávka přikázána k vybrání Marii M-ové k vydobytí její pohledávky 5 200 Kč s přísl. a Samueli W-ovi k vydobytí jeho pohledávky 8 000 Kč s přísl. a any tyto pohledávky vyčerpávaly pohledávku žalobní. Podle názoru nižších soudů nestačí, by žalobkyně byla oprávněna k žalobě v době vydání rozsudku prvého soudu. Při tom nižší soudy zastávají dále názor, že v pokračování ve sporu nařízeném nejvyšším soudem podle § 496 čís. 3 a 513 c. ř. s. nelze již jako novotu uplatniti, že exekuce vedené na žalobní pohledávku uvedenými věřiteli byly zrušeny. V obou směrech jest však názor nižších soudů mylný. Ustanovení § 406 c. ř. s., že lze odsouditi k plnění jen, když nastala splatnost v době vynesení rozsudku, je výrazem všeobecné zásady procesní, že předpoklady pro právní ochranu nároku jest posuzovati podle doby vynesení rozsudku prvého soudu. Je to požadavkem procesní hospodárnosti, by nebyl prováděn nový spor, když soud podle výsledku řízení může považovati nárok za odůvodněný v době vynesení rozsudku prvého soudu, třebaže v době podání žaloby tomu ještě tak nebylo, a když soud může k původní neodůvodněnosti žalobního nároku v době podání žaloby přihlédnouti při přísudku útratovém ve smyslu §§ 41, 43 a 48 c. ř. s., uvažuje o tom, pokud se útok a obrana staly třebas dočasně nutně a účelně a pokud útraty byly způsobeny zaviněním strany. Tento názor hájí nejvyšší soud důsledně. Tak zejména ohledně oprávněnosti ke sporu v nálezu čís. 1617 sb. n. s., dále v nálezech čís. 4298, 4400, 5814, 5932, 6512 a 6631. Řečená zásada vyplývá i z ustanovení § 179 c. ř. s., podle něhož lze rozhodné okolnosti přednésti do konce ústního jednání, při čemž zákon nerozeznává, kdy okolnosti ty nastaly a zda jsou to okolnosti nárok zakládající či nárok rušící, dále z § 530 čís. 7 c. ř. s., podle něhož novoty lze uplatniti žalobou o obnovu jen, nebylo-li lze je uvésti v řízení původním, zase opět, aniž by se rozeznávalo, zda skutečnosti vznikly před podáním žaloby či po jejím podání, ovšem jen do skončení jednání v prvé stolici. Proto nelze žalobu zamítnouti pro nedostatek oprávnění žalobkyně ke sporu, ana je měla v době vynesení rozsudku prvé stolice. Jde jenom o to, zda rozhoduje doba vynesení prvého rozsudku, zrušeného nejvyšším soudem, či doba vynesení nového rozsudku prvé stolice po onom zrušení a zda žalobkyně mohla uplatniti v řízení před prvým soudem provedeném po zrušení rozsudku, že exekuce vedené přikázáním žalobní pohledávky k vybrání byly v době nového rozsudku již zrušeny. § 496 druhý odstavec c. ř. s. ovšem nařizuje, by v případě zrušení rozsudku podle § 496 prvý odstavec čís. 2 c. ř. s. omezeno bylo řízení na ty části řízení a rozsudku, které jsou vadou stiženy. Tedy v případě zrušení rozsudku pro čistě formální vadu, kde řízení je vadné bez ohledu na právní posouzení věci a kde tedy nejde o případ § 496 čís. 3 c. ř. s., podle něhož se zrušuje rozsudek proto, že nebyly vzaty na přetřes okolnosti, které se zdají odvolacímu soudu rozhodnými následkem jeho odchylného právního nazírání na věc, nelze uplatňovati nové okolnosti a průvody, nýbrž nutno se omeziti na odstranění vad podle nařízení vyššího soudu. Ale ve sporném případě byly rozsudky nižších soudů zrušeny výslovně podle § 496 čís. 3 c. ř. s. důsledkem jiného právního nazírání odvolacího soudu na otázku oprávnění žalobkyně ke sporu. Proto nebránil předpis § 496 druhý odstavec c. ř. s., by žalobkyně nemohla nové okolnosti přednésti k odůvodnění svého oprávnění ke sporu a to podle názoru shora projeveného i takové okolnosti, které nastaly po vynesení dřívějšího rozsudku do vynesení rozsudku nového. Nižší soudy samy si odporují, když přihlížely k okolnosti před zrušením rozsudku prvého soudu nepřednesené, že pohledávka žalobní byla přikázána k vybrání také Marii M-ové, ale nepřihlédly k tomu, že exekuce touto věřitelkou vedená byla zrušena. Ježto tedy nižší soudy, vycházejíce z nesprávného právního posouzení otázky oprávnění žalobkyně ke sporu, nepřihlížejí ke zrušení exekucí vedených přikázáním k vybrání žalobní pohledávky a zamítají žalobu jen z toho důvodu pro nedostatek oprávnění žalobkyně ke sporu a neobírají se ostatními spornými okolnostmi, nečiníce o nich žádné zjištění, bylo jejich rozsudky podle § 496 čís. 3 a § 513 c. ř. s. zrušiti a naříditi, jak se stalo.

Citace:

Č. 8468. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 470-472.