Čís. 8596.

Manudukční povinnost soudu.
Stanovení »zákonné činže« vyhovuje požadavku přesnosti činže podle § 1090 obč. zák.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1928, Rv I 1892/28.)
Žalobci domáhali se na žalovaných majitelích domu, by byli uznáni povinnými, pronajmouti jim byt po S-ové. Žalovaní namítli najmě nemožnost plnění, ježto byt již pronajali a nejsou s to nájemníka z bytu vypověděti, ježto byt podléhá zákonu o ochraně nájemníků. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a uložil odvolacímu soudu, by o odvolání znovu rozhodl.
Důvody:
Lze odvolacímu soudu dáti v podstatě za pravdu v tom, že žalovaní nemohou s úspěchem odepírati plnění zažalovaného nároku pro tvrzenou — Čís. 8596 —
jeho nemožnost, takže by z tohoto důvodu nebylo lze, prvý rozsudek miti za správný, avšak mylným je právní názor odvolacího soudu, že přes to nebylo lze odvolání vyhověti, protože prý skutkový přednes žalobců a konečný žalobní návrh jsou tak neurčité, že žaloba z tohoto důvodu musela býti zamítnuta. Bylo na soudě, by konaje povinnosti uložené mu v §§ 182 a 431 c. ř. s., třebaže šlo o strany zastoupené právním zástupcem (§§ 432 a 435 c. ř. s.), na ně působil dotazováním anebo jiným způsobem, by věc byla po skutkové stránce podle potřeby vysvětlena a objasněna (§ 182 prvý odstavec c. ř. s.), a stejně bylo na něm, by co do právní možnosti žalobního návrhu, k níž jest hleděti z úřední povinnosti, své pochybnosti (§ 182 druhý odstavec c. ř. s.), měl-li jaké, vytkl a takto dal žalobcům příležitost, by svůj návrh upravili. To bylo v souzeném případě tím více na snadě, ano ze skutkového děje žaloby jasně vyplývá, že žalobcům nešlo jen o to, by žalovaní s nimi nájemní smlouvu o sporném bytu sjednali, nýbrž i o to, by ji sjednali s nájemným tak, jak je určily v předběžném ujednání. Avšak názor odvolacího soudu, že přednes žalobců je právě v té příčině, co do obsahu předběžné smlouvy o výši nájemného, nedostatečným, protože prý žalobci netvrdili, že byla smluvena činže »zákonná«, nýbrž jen prý uvádějí, že zavázal se jim prvžalovaný odevzdati byt »přirozeně za činži zákonnou«, že prý teprve při svém výslechu jako strana žalobci uvedli, že prvžalovaný slíbil přenechati sporný byt za těch podmínek, jak to měla S-ová a jako skutková okolnost to prý žalovanými ve sporu předneseno nebylo, nelze schváliti. Znění odstavce žaloby nikterak neospravedlňuje úsudek, že se prvžalovaný nezavázal přímo, byt jim odevzdati »přirozeně za činži zákonnou«, nýbrž že to byl jen mlčky činěný předpoklad žalobců, a když žalobci při důkazu slyšením stran, připuštěném podle průvodního usnesení též o tomto tvrzení žaloby, seznali, že jim prvžalovaný slíbil byt bez odstupného za těch podmínek, jak ho měla S-ová, nelze v tomto jejich seznání shledati tvrzení nových, v dosavadním skutkovém přednesu neobsažených sporných okolností. Správně lze v něm viděti jen podrobnější vysvětlení toho, jak se předběžná úmluva stala a jaký smysl umluvení »přirozeně zákonné činže« mělo, že žalobci budou platiti tak, jak platila S-ová, činži zákonnou, což je ovšem i »přirozené«, protože si nelze mysleti, že by pronajímatel chtěl byt pronajati za činži nižší než zákonnou, protože vyšší činži podle zákona žádati nesmí. Že stanovení »zákonné činže« vyhovuje požadavku přesnosti činže podle § 1090 obč. zák., netřeba při jasném znění §§ 1092, 1054 obč. zák. a ustálené judikatuře o této otázce (rozh. čís. 6066 sb. n. s.) blíže rozebírati. Neobstojí tudíž názor odvolacího soudu, že skutkový přednes žalobců nebyl dosti přesným a že se seznání stran k důkazu slyšených od něho věcně odchýlilo, a neobstojí ani jeho názor, že skutečná, ale v podstatě jen slovná, zřejmým nedopatřením přivoděná a proto nepodstatná a napravitelná vada žalobního návrhu musila míti za následek zamítnutí žaloby. Přes to však nemůže dovolací soud rozhodnouti ihned ve věci samé, protože není dosud po skutkové stránce — Čís. 8597 —
1677
zjištěno, zda je tvrzení žalobců, pokud se tkne seznání jejich jako strany o obsahu předběžné smlouvy míti za dokázané.

Citace:

č. 8596. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 703-705.