Čís. 8524.

Snaží-li se dědic, vzdavší se dědického práva notářským spisem, dovoditi bezúčinnost tohoto vzdání se z okolností, jsoucích mimo notářský spis, jež chce dokázati svědky a listinami, jest ho poukázati na pořad práva a stanoviti mu podle § 125 nesp. říz. lhůtu k podání žaloby.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1928, R I 944/28.)
Za dědice ze zákona přihlásili se zůstavitelčiny dcery Anna H-ová a nezl. Hermina, provd. B-ová, dále manžel Jan H. Pozůstalé dcery popřely dědické právo pozůstalého manžela, ježto se notářským spisem ze dne 9. května 1927 vzdal dědických práv k pozůstalosti své manželky. Jan H. popřel účinnost tohoto vzdání se. Soud prvé stolice, vyslechnuv strany podle § 125 nesp. říz., rozhodl o jsoucnosti dědického práva Jana H-a, nepřiznav mu práva dědická vzhledem k onomu vzdání se. Rekursní soud potvrdil toto usnesení vysloviv, že k objasnění a zodpovědění otázky, zda se Jan H. vzdal práv dědických, není třeba prováděti formální sporné řízení, poněvadž jde jen o posouzení notářského spisu a rekurent uznal notářský spis za účinný i tím, že si na jeho základě dal vložiti pro sebe právo vlastnické.
Nejvyšší soud změnil usnesení obou nižších soudů v ten rozum, že se Janu H-ovi stanoví podle § 125 nesp. říz. lhůta jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení k tomu, by podal žalobu k uplatnění svého popřeného práva dědického a by se o tom vykázal u soudu prvé stolice, jinak že bude pozůstalost projednávána nehledíc k jeho dědickému nároku.
Důvody:
Napadené usnesení trpí zřejmou nezákonností po rozumu § 16 nesp. říz. Rekursní soud přehlíží, že se stěžovatel snaží dovoditi bezúčinnost namítaného vzdání se z okolností jsoucích mimo notářský spis ze dne 9. května 1927, které chce dokázati svědky a listinami. Podle § 292 c. ř. s. jest i proti veřejným listinám připuštěn důkaz nesprávnosti dosvědčeného příběhu nebo dosvědčeného skutku nebo dotvrzení. Není pochyby, že takový protidůkaz lze provésti jen sporem a že prostředky nesporného řízení k tomu nestačí. O takovýto protidůkaz proti obsahu notářského spisu nemůže tedy býti stěžovatel připraven napadenými usneseními. Jest proto napadené usnesení vzhledem k § 2 čís. 7 a 10 a § 125 nesp. říz. zřejmě nezákonné, pokud v řízení nesporném po hmotněprávní stránce byla rozřešena otázka, zda žalobci příslušejí práva dědická čili nic. Ježto strany byly již podle § 125 nesp. říz. slyšeny, lze změnou napadených usnesení podle § 126 druhý odstavec nesp. říz. zároveň již také rozhodnouti, kdo má jako žalobce uplatňovati práva dědická. Jest odkázati vdovce Jana H-a na pořad práva, ježto pozůstalé děti mají po rozumu § 125 druhý odstavec nesp. říz. silnější právo pro sebe. Jejich dědické právo nebylo ve své podstatě popřeno a jejich tvrzení, že se Jan H. vzdal dědických práv, jest podepřeno obsahem notářského spisu ze dne 9. května 1927 a není tedy svévolné (srovnej rozh. čís. 95 sb. n. s.).

Citace:

Č. 8524. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 570-571.