Č. 12276.

Vodní právo: Nárok obce na ochranu proti odnímání vody nezbytně potřebné pro účely obce, v zákoně blíže označené, jsa založen ve vodním zákoně (§§ 20 a 37), je nárokem vodoprávním a přísluší tudíž o něm rozhodovati vodoprávním úřadům, a to bez ohledu na to, jakou činností odnímání vody se způsobuje, tedy i tehdy, je-li přivoděno dolováním.
(Nález z 29. ledna 1936 č. 10425/36.)
Věc: Obec Velebudice proti rozh. zem. úřadu v Praze z 29. září 1932 o příslušnosti vodoprávních úřadů.
Výrok: Naříkané rozhodnuti se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Během roku 1929 stěžovala si obec Velebudice opětovně u okr. úřadu v Mostě, že ve studnách na jejím území klesá hladina vody, a že také z veřejného potoka č. kat. 412 se voda ztrácí. Dovozovala, že toto stahování vody je způsobeno' odklizem a porubem v nedaleko ležícím, nově otevřeném povrchovém lomu V. hnědouhelného dolu »Hrabák«, náležejícího firmě Škodovy závody v Plzni, poukazovala na to, že toto stahování vody znamená pro obec značné nebezpečí, a žádala, aby okr. úřad věc vyšetřil.
Okr. úřad, po předchozím informativním šetření, provedeném revír, báň. úřadem v Mostě, nařídil o žádosti obce komisionelní šetření, jež provedeno ve dnech 4. a 9. července 1930, při němž horní znalec, když mu byly předloženy otázky, zda dolováním ve jmenovaném lomu byl způsoben pokles vody ve studních a v potoce obce Velebudic a jaký vliv bude míti další dolování na tyto vodní poměry v obci, vyžádal si vrstevnicový plán území, zkušební vrty a měření hloubek vody ve studních. Okr. úřad pak výměrem z 29. prosince 1930 uložil obci, aby opatřila doklady znalcem požadované. Z výměru toho se obec odvolala.
Zem. úřad, rozhoduje o tomto odvolání, zrušil z moci úřední napadený výměr okr. úřadu v jeho celistvosti pro absolutní nepříslušnost okr. jako úřadu voprávního, ježto nejde o věc, podléhající podle § 75 vod. zák. pravomoci vodoprávních úřadů.
Dříve než mohl soud vejíti na námitky stížnosti, musil se zabývati návrhem, vzneseným zúčastněnou stranou v jejím odvodním spisu, aby stížnost byla odmítnuta pro nepřípustnost, poněvadž žal. úřad zrušením výměru I. stolice přivodil stav, jehož se obec svým odvoláním domáhala, následkem čehož tato obec nemá důvodu ke stížnosti. Jest ovšem pravda, že se obec svým odvoláním domáhala zrušení výměru 1. stolice, který byl potom nař. rozhodnutím skutečně také zrušen, leč činila tak za tím účelem, aby po odstranění tohoto výměru bylo pokračováno ve vlastním vodoprávním řízení, jež bylo k její žádosti zahájeno. Zrušil-li žal. úřad uvedený výměr — a nejen tento výměr, nýbrž i celé již provedené předchozí řízení — pro nepříslušnost úřadů vodoprávních, nedá se naprosto' říci, že by tím byl žádání obce vyhověl, naopak dostal se do přímého rozporu s požadavkem obcí uplatněným a proto měla také obec plný důvod, aby si do jeho rozhodnutí stěžovala. Proto není možno vyhověti návrhu zúčastněné strany na odmítnutí stížnosti pro tvrzenou její nepřípustnost.
O stížnosti obce Velebudic uvažoval soud takto:
Právní pojetí spodních vod, z něhož žal. úřad vychází, je ve shodě s ustálenou judikaturou ss (viz na př. Budw. A 1093, 3419, 3439, 6827, 6965, 10527 aj.), jež vykládá dvojznačný text § 4 lit. a) čes. zák. o právu vodním v ten smysl, že předpis tento, jednající »o vodě podzemní v pozemku uzavřené a z něho se prýštíck (das in .. . Grundstůcken enthaltene unterirdische und aus denselben zu Tage quellende Wasser), nevztahuje se na spodní vodu ještě nezachycenou, a že zákon o vodním právu, nedávaje žádného jiného ustanovení o vodách spodních, vůbec neobsahuje úpravy právních poměrů v příčině těchto vod, takže platí o nich ustanovení obecného zákona občanského, zejména předpisy o věcech nikomu nenáležejících (res nullius). Vycházeje z tohoto zákonného stanoviska, dospěl žal. úřad k absolutnímu popření příslušnosti úřadů vodoprávních, pokud jde o okupaci vod spodních.
Ale podle judikatury ss, která je rovněž již po desítiletí ustálena (Budw. A 1003, 3439, 6827, 10527, Boh. A 9303, 10184, 10348), poskytuje řečený zákon v §§ 20 a 37 obcím a osadám vodoprávní ochranu proti odnímání vody pro určité účely obce nezbytně potřebné, a je při tom lhostejno, jakou činností odnímání vody se způsobuje, tedy i když je způsobeno činy, které jeví se jen jako úkony vlastníka disponujícího s objektem svého soukromého práva vlastnického (srov. k tomu Pantůček: O spodní vodě a zřizování vodovodů, v časopisu Právník ročník 1909 passim a zejména str. 303).
Nss nenalezl závažných důvodů, aby opustil právní názor posléze uvedený, a to tím méně, ježto vodoprávní ochrana obcí a osad, pokud jde o vodu nezbytně potřebnou, kterou jim dosavadní judikatura na základě cit. zákonných předpisů přiznává, příslušela by jim zcela nepochybně i pak, kdyby dvojznačné znění § 4 lit. a) vod. zák. bylo vyloženo odchylně od dosavadní judikatury tak, že vztahuje se i na nezachycené vody spodní, a tím spíše ovšem i tehdy, kdyby ve smyslu názoru v písemnictví velmi závažnými hlasy hájeného (na př. Pražák, Páce, Peyrer a j.) byly vody spodní přes argumentaci judikatury (zejm. Budw. A 3419) považovány za vody veřejné. Neboť i při tom i při onom pojetí zůstala by obcím a osadám podle příslušných ustanovení zákona o právu vodním tato vodoprávní ochrana zachována, ať již jde o vodoprávní nárok obcí a osad na tuto ochranu (a snad i »cizí právo« ve smyslu § 17 odst. 2 zák. vod., jak výslovně se uznává v nálezu Budw. A 6827 a j.), či jde-li při tom jen o ochranu zájmu veřejného, zejména podle §§ 79, 81, 72 (jak se praví na př. v nálezu Budw. A 3439).
V každém případě je však poskytování řečené ochrany a ovšem i rozhodování o žádosti za tuto ochranu úkolem úřadů vodoprávních, jenž náleží k souboru věcí, které se týkají »užívání« vody podle vodního zákona (§ 75 zák. o právu vodním), a to již proto, že ochrana obce a osady proti odnětí potřebné vody, byť nešlo ještě o faktické užívání vody, přece jen »užívání vody se týká« (»Angelegenheiten, welche sich auf die Benůtzung der Gewasser nach diesem Gesetze beziehen«) (srov. Boh. A 11868/35).
Podle názoru právě vyloženého směl tedy žal. úřad výměr I. stolice zrušili pro absolutní nepříslušnost okr. úřadu jako úřadu vodoprávního jedině tenkráte, kdyby nešlo o onen výjimečný případ, jehož bylo posléze vzpomenuto, t. j. kdyby se obec nebyla domáhala svého práva podle §§ 20 a 37 vod. zák. na ochranu vody nezbytně potřebné k účelům požárním, jakož i k pití a hospodaření. Toho byl si snad žal. úřad vědom, když prohlásil, že »zákrok vodoprávních úřadů není v daném případě odůvodněn se stanoviska ochrany veřejného zájmu podle § 37 vod. zák., kdyžtě pro opatření nutné vody pro potřeby obyvatelstva nuceným opatřením není zde předpokladu zmíněného ustanovení.« Toto odůvodnění, vezme-li se slovně, nemá ovšem smyslu, neboť v daném případě obec o vyvlastnění cizích vod, resp. vodních práv — o jakém jedině § 37 vod. zák. pojednává — nežádala a okr. úřad o něm vůbec nejednal. Lze tedy tuto část odůvodnění chápati jedině tak, že v daném případě nepřichází shora naznačená výjimečná kompetence vodoprávních úřadů v úvahu proto, že nejsou dány předpoklady pro poskytnutí vodoprávní ochrany podle §§ 20 a 37 vod. zák., ježto ono minimální množství vody, jež má obci citovanými předpisy býti zaručeno, v daném případě není ohroženo.
Pojme-li se nař. rozhodnutí v tomto smyslu, pak obsahuje výrok o otázce, zda je či není v daném případě nezbytné množství vody v obci Velebudicích dolovacími pracemi zúčastněné strany ohroženo, zejména, že není ohroženo buďsi proto, že v obci je vody dostatek, nebo proto, že spodní vody stahované dolováním nejsou s přítoky napájejícími studně v obci v žádné souvislosti. To je však již otázka merita, nikoliv otázka příslušnosti. 1 kdyby snad nebyly dány zákonné předpoklady právního nároku obce na vodoprávní ochranu proti odnímání nezbytného množství vody, neplyne z toho nikterak, že vodoprávní úřad není příslušný o nároku takovém, jenž byl před úřadem tímto uplatněn, věcně pojednati. Okr. úřad postupoval tedy potud správně, že o nároku tomto zahájil jednání, předsevzav procesní opatření, jímž chtěl si zjednati podklad pro věcné vyřízení žádosti obce. Za této situace neměl ovšem žal. úřad žádného podnětu, aby se zabýval otázkou meritorní důvodnosti nároku obcí vzneseného, ježto o něm první stolicí nebylo dosud vůbec rozhodnuto. Smísiv otázku meritorní s otázkou příslušnosti, popřel žal. úřad vůbec příslušnost úřadů vodoprávních rozhodovati o nároku obce na vodoprávní ochranu proti odnímání nezbytné vody, což se však — jak bylo svrchu vyloženo — příčí ustanovením zákona. I bylo proto rozhodnutí jeho zrušiti podle § 7 zák. o ss.
K tomu sluší ještě poznamenati, že o absolutní nepříslušnosti vodoprávních úřadů nelze mluviti ani s hlediska § 222 hor. zák., neboť i kdyby za okolností případu ochrana vodoprávního nároku obce proti odnímání nezbytné vody mohla býti uskutečněna jen za součinnosti úřadů báňských, neplyne z toho, že je tím příslušnost úřadů vodoprávních vyloučena, zejména když předpis právě citovaný úřadům politickým součinnost s úřady báňskými výslovně ukládá.

Citace:

Č. 12276. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 229-232.