Čís. 1069.

Kořalka, rum a likéry, pokud nejsou přepychovými předměty, jsou předměty potřeby ve smyslu lichevního zákona (zákona o podloudném vývozu).
(Rozh. ze dne 13. ledna 1923, Kr. I. 910/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 15. července 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle § 2 písm. b) zákona ze dne 18. března 1920 čís. 188 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 9 a), 10 § 281 tr. ř. a namítá, že kořalka, rum a likéry nenáležejí mezi předměty potřeby ve smyslu § 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., a dovozuje, že, poněvadž z cen předmětu, stěžovatelem dle rozsudkového zjištění do ciziny dopravených, připadá na ony lihoviny celkem 1405 Kč 72 h, na tele pak pouze 304 K, by čin stěžovatelův, kdyby s hlediska, zaujatého zmateční stížností, zůstal omezen pouze na podloudnou dopravu telete, zakládal jen skutkovou podstatu přestupku § 2 a) zákona o stihání podloudného vývozu. Vycházejíc z názoru, že zákon mínil předměty potřeby jen takové věci, které jsou předměty potřeby všeobecné, jsouce určeny k tomu, by buď přímo nebo nepřímo ukájely potřeby životní, stížnost dovozuje, že lihoviny nejen předměty potřeby v tomto smyslu nejsou, nýbrž že tu jde o jedy, poškozující zdraví lidu, jichž požívání se proto ve všech státech čelí, na něž se v přemnohých státech ukládají prohibitivně daně a cla a jichž požívání je v jednotlivých státech na př. v Severní Americe dokonce přímo zakázáno. Důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. není opodstatněn a důsledkem toho nemůže býti opodstatněn ani důvod zmatečnosti čís. 10 téhož paragrafu. Předměty potřeby rozumějí se dle § 1 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n., ku kterému poukazuje § 1 zákona ze dne 18. března 1920 čís. 188 sb. z. a n., movité věci, které slouží přímo nebo nepřímo k ukojení potřeb lidských a potřeb zvířat domácích. Nelze proto pro pojem předmětu potřeby požadovati, by sloužil k uspokojení nezbytné neb i jen řádné životní potřeby lidské a nelze z pojmu onoho vyloučiti poživatiny, jichž lidé mohou postrádati, aniž tím vzali újmu na životě nebo na zdraví. Rozhodným jest vzhledem k účelu zákona o válečné lichvě, který zákonem o nedovoleném vývozu jest podporován ve svých cílech, čeliti všemi zdražujícím rejdům, ohrožujícím stejnoměrné a co možná levné zásobování obyvatelstva, pouze, zda potřebu, k jejíž ukojení věc slouží, cítí značná část obyvatelstva a zda ji pociťuje tak, že spotřebitelé jsou volni opatřovati si věc i za ceny, které nejsou odůvodněny výrobními a obchodními podmínkami přes zhoršení oněch podmínek nastavší mimořádnými poměry poválečnými. Že tomu tak je u lihových nápojů, jest na bíledni. Skutečnost, že u všech národů i u národů t. zv. primitivních objevuje se požívání lihových nápojů, dokazuje, že jejich potřeba jest zakořeněna v lidské povaze. Ve válečných poměrech uchýlila se značná část obyvatelstva k požívání lihových nápojů a to rumu, kořalky a pod., obzvláště když obtížné poměry válečné a poválečné zvýšily zejména u lidí usilovně pracujících a při tom nedostatečně živených potřebu po prostředcích síly a vytrvalost třebas jen přechodně vzpružujících. Takových prostředků určité vrstvy obyvatelstva ani postrádati nemohou. Nezáleží na tom, že požívání lihových nápojů, zejména při nemírnosti. může přivoditi zhoubné účinky ne jenom pro jednotlivce, nýbrž i pro všeobecnost a že proto je Μ
žádoucno, aby vhodnými opatřeními státu a lidské společnosti požívání lihových nápojů bylo obmezeno a, možno-li úplné vymýtěno. Tuto vlastnost sdílejí lihové nápoje s mnohými jinými druhy poživatin. Zákonům, jejichž účelem jest zabezpečiti nerušené zásobování spotřebitelstva předměty potřeby, počítati jest s potřebami, které obyvatelstvo skutečně pociťuje a ukojiti hledí, tedy i s potřebami, které z těch neb oněch úvah jsou státu a lidské společnosti nevítanými. Ohled tento musí potrvati po tak dlouho, pokud zákony ty jsou v platnosti, a nelze míti proto zření k tvrzení obhájcovu, že se zásobování obyvatelstva od vydání zákona o nedovoleném vývozu zlepšilo a že proto jest tento zákon co nejúžeji vykládati. Nelze konečně pominouti ani okolnost, že hospodaření lihem, zejména pak rumem a výčepní kořalkou bylo státem dalekosáhle upravováno za tím účelem, aby se spotřebitelstvu dostalo zásobení zejména těmito posledními druhy lihovin v potřebnému množství a za ceny přiměřené. Příslušná nařízení opírala se o zákon ze dne 24. července 1917 čís. 307 ř. zák., pokud se týče o zákon ze dne 15. dubna 1920 čís. 337 sb. z. a n., kdež byla vláda zmocněna, aby vydávala za příčinou mimořádných. válkou vyvolaných poměrů potřebná opatření v oboru hospodářském. Z toho vyplynula zejména obě dvě nařízení, upravující cenu rumu a výčepní kořalky, které přicházejí v úvahu, a to ze dne 2. března 1920 čís. 127 sb. z. a n. a ze dne 16. listopadu 1920 čís. 620 sb. z. a n. Konečně dlužno poukázati i na nařízení vlády republiky československé ze dne 7. května 1920 čís. 377 sb. z. a n. o výrobě a obchodu potravinovými náhražkami, které se opírá rovněž o zákon čís. 337/20 a v § 2 mluví jako o náhražkách potravin, též o náhražce piva (čís. 18) a o náhražce kořalek, rumu, koňaku, araku a jiných lihovin (čís. 20), z čehož rovněž vyplývá, že dlužno lihoviny pokládati ve všech druzích, jež nejsou zrovna luxusními potřebami, za předmět potřeby ve smyslu zákona o nedovoleném vývozu. Právem proto započetl nalézací soud v úhrnnou hodnotu veškerých předmětů, obžalovaným vyvezených, také hodnotu jak výčepní kořalky, tak i rumu, o které tu šlo. Hodnota všech těchto předmětů i s hodnotou vyvezeného telete převyšuje však 500 Kč, a právem proto obžalovaný byl uznán vinným přečinem nedovoleného vývozu. Odsouzení pro přestupek tohoto zákona nemůže proto přijíti vůbec v úvahu.

Citace:

č. 1069. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 22-24.