Č. 12320.

Pojišťovací právo: * Zaměstnanci v minerálních lázních, jež nejsou zařízeny pro ošetřování nemocných, nepodléhají úrazovému pojištění podle § 3 č. 23 zák. čl. XIX:1907.
(Nález ze 7. března 1936 č. 10714/36.)
Věc: Alfred P. v Lázních Lubovni proti rozh. min. sociální péče z 13. března 1933 o úrazovém pojištění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Zem. úřadovna pro pojištění dělnické na Slovensku v Bratislavě uznala výměrem ze 7. června 1927 st-lův podnik »Kúpele Lubovňa« jako »léčebný ústav« za pojištěním povinný ve smyslu § 3 zák. čl. XIX:1907 a zařadila jej podle vlád. nařízení ze 14. června 1922 č. 200 Sb. od 1. ledna 1920 pod titul č. 469 c) »léčebný ústav« (při ubytování kúpelných hostí) do nebezpečenské třídy I. a nebezpečenského procenta 6.
Proti tomu podal st-l námitky k žup. úřadu v Lipt. Sv. Mikuláši, který je výměrem z 8. února 1928, doručeným 15. února 1928, zamítl. Výměr ten byl nař. rozhodnutím potvrzen.
O stížnosti uvážil nss: Na sporu jest otázka, zda podnik st-lův, v němž se nesporně nemocným osobám podávají bahenní a uhličitoželezité lázně, lze subsumovati pod pojem »ústavů pro opatrování nemocných«, které podle § 3 bodu 23 zák. čl. XIX:1907 podléhají úrazové pojistné povinnosti.
Maďarský autentický text užívá výrazu »betegápoló intézetek«, což znamená doslovně ústav pro ošetřování (opatrování) nemocných. Byť i zák. čl. XIV:1876 o úpravě zdravotnictví užíval trochu odlišného výrazu, totiž »gyógyintezet«, slovně přeloženo »léčebný ústav«, není důvodu se domnívati, že zák. čl. XIX:1907 chtěl výrazem »betegápoló intezet« vyjádřiti pojmově něco jiného, nýbrž nutno za to míti — jak ostatně z toho vychází jak stížnost, tak i v podstatě žal. úřad —, že tím myšleny jsou léčebné ústavy ve smyslu IX. hlavy zák. čl. XIV:1876.
Co pak jest pod pojmem léčebného ústavu rozuměti, podává se z dotyčných ustanovení cit. zák. čl. XIV:1876. Tu praví § 57, že za veřejné nemocnice nebo léčebné ústavy mohou býti prohlášeny ony, které nejsou zařízeny toliko tak, aby požadavkům místa a okolí vyhovovaly, nýbrž jsou s to přijati i patřičný počet cizích nemocných. Podle § 58 jsou takové ústavy povinny hlásící se nemocné, pokud nějaké nemocniční lůžko je volné, přijímáti. Ostatní nemocnice a léčebné ústavy, které nejsou prohlášeny za veřejné, musí podle § 59 přijati toliko takové nemocné, pro které jsou zařízeny, a mohou býti k přijetí nemocných donuceny jen v případě náhlého, životu nebezpečného ochuravění. Konečně musí všechny nemocnice a léčebné ústavy míti patřičný počet lékařů a ošetřovatelů (§ 62). Z těchto předpisů plyne, že za léčebné ústavy ve smyslu tohoto zákona lze pokládati jen takové, které mají za účel poskytovati léčení osobám v ústavě bydlícím, byť i na povaze jejich se ničeho nezměnilo, kdyby někteří nemocní byli léčení ambulatorně, avšak ústav musí býti, má-li býti uznán za ústav léčebný ve smyslu cit. zákona, zařízen tak, aby nemocní v něm po dobu potřebnou pro léčení se mohli trvale zdržovati a se v něm stravovati. Že zákonný článek XIV:1876 nepokládá léčebné lázně za léčebné ústavy, plyne pak z toho, že jim věnoval zvláštní předpisy v hlavě XIV., z čehož se podává, že tyto dva pojmy nelze směšovati a je sobě na roven stavěti. Tomu nasvědčuje konečně i skutečnost, že zák. čl. XIX: 1907 neužívá výrazu »gyógy-fürdö« a i na výraz »ústav k ošetřování nemocných« již podle jeho slovního významu dopadá to, co shora bylo řečeno. Je tudíž výrok žal. úřadu, že podnik st-lův podléhá úrazovému pojištění podle bodu 23 § 3 zák. čl. XIX:1907 v rozporu se zákonem.

Citace:

Č. 12320.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 331-332.