Č. 12502.

Řízení správní: Aby podání mohlo býti pokládáno za »odvolání«, musí z něho býti zřejmá vůle podavatelova, aby rozhodnutí, jehož se podání ono týče, bylo přezkoumáno stolicí odvolací. Projev této vůle je materiální náležitostí odvolání.
(Nález z 18. září 1936 č. 14715/36.)
Věc: Firma Richard G. Lauber a synové v Nových Hamrech proti rozh. min. soc. péče z 30. září 1933 o pensijním pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ze 17. září 1930 prohlásila úřadovna B Všeobecného pensijního ústavu v Praze Františka H. v jeho zaměstnání cestujícího na provisi u stěžující si firmy za povinna pensijním pojištěním od 1. září 1925 do 15. prosince 1929 a předepsala za něho pojistné za dobu od 1. dubna 1927 do 15. prosince 1929.
Stěžující si firma zaslala pak úřadovně pensijního ústavu dopis z 23. září 1930 tohoto obsahu: K Vašemu výměru ze 17. září o pojišť. Františka H. oznamujeme Vám zdvořile, že tento předpis nemůžeme nikterak uznati, poněvadž jmenovaný byl u nás jen cestujícím na provisi a proto pro nás pracoval bez smlouvy. Z těchto důvodů odmítáme tento předpis a poukazujeme na výměr, jejž v té věci máme již v rukách. V dalším podání z 15. listopadu 1930 uvedla firma, že její dopis z 23. září 1930, třeba nebyl formálním odvoláním, má býti za odvolání považován a předložen zem. úřadu k rozhodnutí, a dovozovala dále, že František H. pensijnímu pojištění nepodléhal.
Rozhodnutím z 10. listopadu 1931 vyslovil zem. úřad v Praze, že podání firmy z 23. září 1930 pokládá za řádné odvoláni, vyhovuje mu, zrušuje v odpor vzatý výměr a rozhoduje, že František H. v době od 1. září 1925 do 15. prosince 1929 pensijnímu pojištění nepodléhal.
K odvolání úřadovny B Všeobecného pensijního ústavu zrušilo min. soc. péče nař. rozhodnutím uvedené rozhodnutí zem. úřadu, konstatujíc, že výměr řečené úřadovny ze 17. září 1930 je v právní moci, ježto st-lka podala proti němu odvolání teprve po uplynutí zákonné lhůty odvolací. V důvodech uvedeno, že v podání firmy z 23. září 1930 nelze spatřovati technický opravný prostředek, t. j. odvolání, ježto schází základní zákonný předpoklad pro odvolání, t. j. projev vůle strany, aby o jejím podání rozhodla v pořadu instančním nadřízená stolice odvolací. Z tohoto důvodu nebyla úřadovna povinna postoupiti podání firmy z 23. září 1930 zem. úřadu jako odvolání a zem. úřad neměl podnětu k doplnění tohoto podání firmy podle ustanovení § 19 vlád. nař. č. 8/1928 Sb.
Stížnost do tohoto rozhodnutí dovozuje v podstatě, že podle § 19 odst. 2 vlád. nařízení č. 8/1928 Sb. má býti z podání zřejmo, kdo je činí, o jakou věc jde a jaký návrh se činí. Těmto požadavkům st-lčino podání vyhovovalo, zejména obsahovalo návrh na zrušení výměru úřadovny, neboť obrat »z těchto důvodů odmítáme tento předpis« neznamená nic jiného než návrh na zrušení. Je proto toto podání svým obsahem odvoláním, při čemž třeba přihlédnouti k tomu, že st-lka není znalá práva a nemusila býti zastoupena advokátem, pročež jest co do formálních náležitostí posuzovati odvolání liberálně. Důvod žal. úřadu, že v st-lčině podání nebyla jmenována nadřízená odvolací instance, nemůže obstáti v případě, kde nemůže býti pochybnosti o tom, kdo je touto nadřízenou odvolací instancí. Jestliže však přece trpělo podání st-lčino formálními vadami, které shledal žal. úřad, nebylo přípustno podání jen pro ony vady odmítnouti, nýbrž měl žal. úřad nebo již úřadovna Všeobecného pensijního ústavu podle 3. odst. § 19 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. zaříditi z moci úřední jejich odstranění a uložiti k tomu cíli st-lce přiměřenou lhůtu.
O této stížnosti uvážil nss:
Pokud podle hořejšího obsahu vytýká stížnost, že žal. úřad nebyl oprávněn upříti st-lčinu podání z 23. září 1930 povahu odvolání proto, že v něm nebyla jmenována] nadřízená instance odvolací, jde stížnost touto svou výtkou mimo obsah nař. rozhodnutí. Žal. úřad praví v nař. rozhodnutí, že v podání st-lčině z 23. září 1930 nelze spatřovati technický opravný prostředek, t. j. odvolání, ježto schází základní zákonný předpoklad odvolání, t. j. projev vůle strany, aby o jejím podání rozhodla v pořadu instančním nadřízená stolice odvolací. Upřel tedy žal. úřad st-lčinu podání povahu odvolání proto, že z něho nebylo patrno, že si st-lka přeje, aby o jejím podání bylo rozhodováno odvolací instancí, aniž však požadoval, aby tato odvolací instance byla jmenována. Lze proto přes hořejší výtku, jež v obsahu nař. rozhodnutí nemá žádného podkladu, přejiti bez dalšího zřetele.
Ve věci samé je stížnost názoru, že ve smyslu § 19 odst. 2 vlád. nařízení č. 8/1928 Sb., jenž praví, že z podání má býti zřejmo, kdo je činí, o jakou věc jde a jaký návrh se činí, nemohla býti podání z 23. září 1930 upírána povaha odvolání, když kromě uvedených dvou prvých požadavků splnilo ono podání též třetí požadavek, obsahujíc ve větě »z těchto důvodů odmítáme tento předpis« návrh na zrušení výměru úřadovny. Stížnosti však nebylo možno přisvědčiti.
Za pravdu jest jí dáti potud, pokud tvrdí, že v nahoře uvedeném obratu je spatřovati návrh, aby výměr úřadovny byl zrušen. Leč takový návrh zrušovací nemůže sám o sobě propůjčiti podání, v němž jest obsažen, povahu odvolání, když přece je najevě, že-provedení aktu zrušovacího mohlo býti žádáno nejen na úřadu odvolacím, nýbrž i na orgánu, jenž vydal výměr, s jehož obsahem projevilo podání věcnou nespokojenost. Měl tedy dopis st-lčin z 23. září 1930 sice povahu podání, jak na ně nazírá nahoře uvedený předpis 2. odst. § 19 cit. vlád. nařízení, leč jen proto nemusil býti ještě odvoláním. Jím by se byl stal teprve tenkráte, kdyby návrh zrušovací nebo ostatní obsah podání byl formulován tak, aby z něho bylo patrno, že účelem jeho bylo docíliti toho, čeho se právě odvoláním docíliti má, totiž vznesení sporu na instanci odvolací a přezkoumání a zrušení aktu, proti němuž podání směřovalo, touto stolicí odvolací. Že by tato vůle byla v obsahu st-lčina podání z 23. září 1930 nějak projevena, stížnost netvrdí. Ale pak nemůže jen z toho, že v dopise z 23. září 1930 byla projevena vůle, aby výměr úřadovny byl zrušen, právem dovozovati, že šlo o podání odvolací, jež odvolacími instancemi mělo býti věcně vyřízeno.
Současně jest zjevno, že projev vůle, aby ve věci rozhodla stolice odvolací, je podstatnou materiální náležitostí, jež teprve nějakému podání propůjčuje povahu instančního odvolání. Je-li tomu tak, pak nedostatek takového projevu není formální vadou podání, jak se domnívá stížnost, a nelze pak ovšem z ustanovení 2. odst. § 19 vládního nařízení č. 8/1928 Sb., na nějž stížnost poukazuje, proti nař. rozhodnutí nic vytěžiti.

Citace:

č. 12502. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 755-757.