Čís. 1080.

Nevzešly-li za hlavního přelíčení pochybnosti o tom, že obžalovaný jest duševně zdráv, nelze dáti porotcům dodatkovou otázku o střídavém pominutí smyslů.
(Rozh. ze dne 19. ledna 1923, Kr II 784/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku porotního soudu v Mor. Ostravě ze dne 19. října 1922, jímž byla obžalovaná podle §u 334 tr. ř. sproštěna z obžaloby pro zločin vraždy dle §§ 134, 135 čís. 4 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Po skončení průvodního řízení dal soudní dvůr porotcům první hlavní otázku, znějící na zločin vraždy, a druhou, dodatkovou otázku ohledně pohnutek obžalované. K návrhu obhájce usnesl se pak soudní dvůr přes odpor veřejného obžalobce na tom, že připojí třetí, dodatkovou otázku, zdali byl skutek, v první hlavní otázce uvedený, vykonán při střídavém pominutí smyslů v čase, pokud pominutí trvalo. Veřejný obžalobce vyhradil si ihned po vyhlášení soudního usnesení zmateční stížnost. Porotci přisvědčili k otázkám první a druhé ku každé osmi hlasy a odpověděli k třetí dodatkové otázce 6 hlasy ano, 6 hlasy ne, načež obžalovaná byla dle §u 334 tr. ř. sproštěna z obžaloby. Právem odporuje zmateční stížnost veřejného obžalobce rozsudku, dovolávajíc se zmatku čís. 6 §u 344 tr. ř. Položení třetí otázky dodatkové předpokládalo dle §u 319 tr. ř., že bylo za hlavního přelíčení tvrzeno, že tu byl stav, trestnost skutku dle §u 2 písm. b) tr. zák. vylučující, t. j. že pachatel, který je stižen střídavým pominutím mysle, byl v době, kdy skutek spáchal, úplně zbaven vědomí a rozumu. Neboť jen pak není pachatel s to, by poznal trestnost určitého skutku a řídil své jednání podle správného rozpoznání. Takový stav obžalované v době trestného činu nebyl výsledky hlavního přelíčení tvrzen, ba nebyl ani napovězen. Tvrzení odvodního spisu, že obžalovaná od počátku až do konce celého řízení stále tvrdila, že v době spáchání činu vůbec nevěděla, co se s ní děje, není správným. Obžalovaná prohlásila sice k první otázce předsedy líčení po příčině jejího činu, že nepomyslela, co dělá, že byla rozčilena a nepomyslela; nedala k dalšímu dotazu předsedy, nač nepomyslela, vůbec žádné odpovědi. Jinak však líčila obžalovaná celý průběh děje jasně, určitě a podrobně, uvádějíc obzvláště, jak a z kterých příčin vznikl v ní úmysl vražedný. Vypravovala, že jí opětné těhotenství bylo otcem vytýkáno, že otec tělesně ji potrestal a z domu ji vyháněl, že v zoufalství, nevědouc, kam má jíti, si myslela, že dítě vůbec u otce nesmí zůstati, že jí přišla myšlenka zprovoditi se se světa, svého synka samého že tu nechati nechtěla a že se rozhodla i s ním skočiti do řeky a utopiti se, že si synka oblékla, šla s ním na most a skočila s ním do řeky, že se chvíli s dítětem na ruce držela na povrchu vody, dítě že ještě vykřiklo a pak se jí vysmeklo do vody; že jí přišla myšlénka spolu s dítětem »se spraviti« a skočila do vody s dítětem proto, aby sebe a dítě zavraždila. Ni jediné slovo této obhajoby nepoukazuje ku tvrzení, že si obžalovaná až do doby, kdy se jí dítě vysmeklo z rukou, nebyla vědoma toho, co dělá, nebo že nebyla s to, poznati bezprávnost svého jednání a říditi se podle správného rozpoznání. Naopak obžalovaná přímo doznala, že pojala z důvodů, jež uvedla, úmysl syna zavražditi, a že tento úmysl provedla, jsouc si jasně vědoma, k jakému bezprávnému účinku jednání její směřuje. Udala-li obžalovaná v dalším průběhu své obhajoby, že neví, co se pak (totiž když se jí bylo dítě vysmeklo) dálo, že když přišla k sobě, ležela na trávníku a neznámý muž se jí tázal, proč to udělala, vztahuje se toto udání zřejmě a nepopiratelně výhradně k době po provedeném činu, neodnášejíc se nikterak k otázce vědomí obžalované v době provádění vražedného úmyslu a před prováděním jeho. Ani jinak nemělo hlavní přelíčení výsledků, které by poukázaly k důvodu vyvinujícímu dle ·
§u 2 písm. b) tr. zák. Ustanovení §u 2 písm. b) tr. zák. liší se ostatně od případu §u 2 písm. a) jen tím, že tento předpokládá trvalé, ono střídavé pominutí mysle; i § 2 b) tr. zák. předpokládá tedy duševní poruchu pachatelovu. Pochybnosti o tom, že jest obžalovaná duševně zdráva, však vůbec nevzešly. Jelikož pak, jak dovoženo, obžalovaná doznala jasné vědomí toho, co dělala а k čemu jednání její směřovalo v době činu a v době před činem, a jelikož tomuto doznání neodporují ani žádné jiné výsledky hlavního přelíčení, nepřichází v úvahu ani stav pomatení smyslů dle §u 2 písm. c) tr. zák. Pro nedostatek předpokladů §u 319 tr. ř. nebyl soudní dvůr ani povinen, ani oprávněn, dáti porotcům otázku dodatkovou čís. 3. Davši otázku tu, porušila prvá stolice předpis §u 319 tr. ř. Porušení bylo obžalobě na újmu, jelikož porotci k otázce, neprávem jim dané, přisvědčili a tím zjednali základ, který způsobil sprošťující výrok. Jelikož veřejný obžalobce otázce se opřel a včas výhradu stížnosti ohlásil, bylo k oprávněné jeho zmateční stížnosti výrok porotců a zakládající se na něm rozsudek z důvodu čís. 6 §u 344 tr. ř. zrušiti.

Citace:

č. 1080. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 45-47.