Čís. 1142.

Vybízení zaměstnavatelů, by nepřijímali zaměstnanců určité národnosti, jest činem nemravným ve smyslu §u 305 tr. zák.
(Rozh. ze dne 2. března 1923, Kr II 583/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 17. července 1922, jímž byl obžalovaný sproštěn dle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin dle §u 305 tr. zák. — zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nalézací soud neshledává ve zjištěném výroku obžalovaného, že jest nutno apelovati na zaměstnavatele, by zaměstnanců české národnosti nepřijímali, žádné nemravnosti, nýbrž jen starost o zaměstnance bez místa, protože obžalovaný jako předseda spolku pro sprostředkování míst pro obchodní a průmyslové zaměstnance — spolku německých zaměstnanců — je povinen, aby se staral o členy spolku, by tito dostali uprázdněná místa. Právem napadá zmateční stížnost veřejného obžalobce z důvodu čís. 9 a) §u 281 tr. ř. tyto úvahy, z nichž obžalovaný byl sproštěn nalézacím soudem z obžaloby pro přečin §u 305 tr. zák., jako právně mylné, dovozujíc, že nalézací soud zaměňuje pojmy pohnutky a úmyslu. Lze připustiti, že pohnutkou obžalovaného byla starost o umístění nezaměstnaných členů spolku, jehož předsedou jest, a že tomuto náleží povinnost, býti členům nápomocen, aby získali zaměstnání a výdělek. Než bezzávadná tato pohnutka neopravňovala obžalovaného, by úkolu svého zhostil se způsobem závadným a bezprávným. Národnost jednotlivce jest až na nečetné výjimky výsledkem rodu a výchovy. Příslušenství k té oné národnosti je tedy po více podmíněno okolnostmi mimo vůli jednotlivcovu. Příčí se proto zásadám mravnosti, by se o tom, má-li se osobě nezaměstnané dostati příležitosti ku práci a výdělku, rozhodovalo — bez ohledu na dovednost, výkonnost, píli, spolehlivost a jiné vlastnosti a na osobní poměry prácechtivých — jedině s hlediska příslušnosti jich k té oné národnosti, zejména, má-li některé osobě opatřování živobytí pro sebe a po případě pro rodinu býti stěžováno neb úplně znemožňováno jedině z příčiny, že jest národnosti, zaměstnavateli nebo jiným osobám nevítané, ačkoliv snad tu, alespoň pro nejbližší dobu, není uchazečů národnosti jiné, jíž pachatel nadržuje. Vybízel-li tedy stěžovatel k tomu, by bylo na zaměstnavatele účinkováno v tom směru, by českých zaměstnanců nepřijímali, vybízel tím k činům s etického hlediska zavržitelným, tudíž k činům nemravným. Nezáleží na tom, zda schůze, ve které se tak stalo, měla průběh úplně klidný. Ustanovení §u 305 tr. zák. čelí k tomu, by za účelem klidného soužití všech obyvatelů státu zachovány byly mravní a právní názory o protizákonnosti a nemravnosti toho onoho jednání. Stačí tedy nebezpečí, že mohlo býti těmito názory otřásáno a takto veřejný pokoj a řád ohrožen, třebaže k porušení tohoto pokoje a řádu ve skutečnosti nedošlo. Sprošťující výrok nalézacího soudu spočívá tudíž na nesprávném použití zákona co do pojmu schvalování činů nemravných, jest zmatečným dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. a byl zrušen.

Citace:

č. 1142. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 147-148.