Č. 12789.
Tituly. — Technikové civilní: 1. Podle cís. nař. č. 130/ 1917 ř. z. není absolvent cizozemské vysoké školy technické oprávněn užívati stavovského označení »inženýr«, pokud nebylo rozhodnuto ministerstvem, že jeho studia a zkoušky nahrazují studium a zkoušky tuzemské. — 2. Předpis § 4 cis. nař. ze dne 14. března 1917 č. 130 ř. z. o oprávnění k užívání stavovského označení »inženýr« vztahuje se i na cizí státní příslušníky.
(Nález z 23. února 1937 č. 15124/36.)
Prejudikatura: ad 1. Boh. A 12199/35.
Věc: Bedřich E. v Telnici-Varvažově proti rozh. zem. úřadu v Praze z 10. listopadu 1933 o přestupku § 7 cis. nař. č. 130/1917 ř. z.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem okr. úřadu v Ústí n. L. z 20. března 1933 byl st-l uznán vinným, že neoprávněně používá titulu »inženýr«, čímž dopouští se přestupku nař. z 14. března 1917 č. 130 ř. z., a byl odsouzen podle § 7 cit. nař. k pokutě 200 Kč ve prospěch státu, v případě nedobytnosti k vězení v trvání 14 dnů.
Odvolání, které st-l proti tomuto nálezu podal, zamítl zem. úřad v Praze nař. výměrem.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvažoval nss takto:
Na sporu je pouze otázka, zda st-l mohl právem užívati stavovského označení »inženýr« vzhledem k tomu, že dokončil technická studia na vysoké škole technické ve Vídni teprve po 28. říjnu 1918 a tam teprve po tomto datu složil druhou státní zkoušku.
Podle § 4 cís. nař. č. 130/1917 ř. z. opravňuje absolvování technických studií na některé cizozemské vysoké škole k používání stavovského názvu »inženýr« jen tehdy, jestliže studia ona nahrazuji tuzemská studia a zkoušky. Rozhodování o tom náleží, jde-li o studia montanistická, ministru veř. prací, pokud jde o jiná studia technická, ministru škol. a nár. osvěty v dohodě s ministrem veř. prácí. V daném případě řešiti je především otázku, zda již absolvování řečených studií na některé cizozemské vysoké škole technické opravňuje užívati stavovského názvu »inženýr«, předpokládajíc, že studia ta jsou skutečně schopna tuzemská studia nahraditi, či je k tomu kromě toho ještě zapotřebí, aby rozhodnutí příslušného min. bylo uznáno a formalisováno, že studia tato jsou rovnocenná se studiemi a zkouškami tuzemskými. Touto otázkou zabýval se nss již v nálezu Boh. A 12199/35 a zodpověděl ji v ten rozum, že podle znění zákona samého neopravňuje k užívání stavovského názvu »inženýr« již pouhé absolvování cizozemských studií a zkoušek, nýbrž že k tomu přistoupiti musí jako další předpoklad rozhodnutí příslušného ministra o tom, že studia a zkoušky cizozemské jsou rovnocenné se studiemi tuzemskými, takže dokud nebylo příslušným min. rozhodnuto, že odbytá studia na dotyčné cizozemské vysoké škole nahrazují studia a zkoušky tuzemské, není absolvent cizozemské vysoké školy oprávněn užívati stavovského názvu »inženýr«, i kdyby pravda bylo, že studia na cizozemském ústavu fakticky jsou s to nahraditi studia na ústavu tuzemském. Z toho plyne bezdůvodnost námitky stížnosti, že žal. úřad byl povinen před vydáním trestního nálezu vyžádati si rozhodnutí příslušného min. o tom, zda technická studia absolvovaná na vysoké škole technické ve Vídni a zkoušky na tomto ústavu složené jsou plnocennou náhradou za studia a zkoušky tuzemské. Neboť podle toho, co svrchu uvedeno, mohl by st-l bezzávadně užívati stavovského označení »inženýr« teprve tehdy, kdyby již příslušným min. bylo bývalo rozhodnuto, že studia, která st-l na cizozemském ústavu absolvoval, nahrazují studia tuzemská. Dokud se tak nestalo, nemůže mu býti přiznáno právo k užívání stavovského označení »inženýr«. Proto osvojoval-li si st-l toto právo přesto, mohl podle § 7 cit. nař. býti trestán (srov. též Boh. A 12653/36).
Stížnost ovšem také namítá, že příslušným min. bylo skutečně již rozhodnuto o rovnocennosti studia a zkoušek na vysoké škole technické ve Vídni se studiem a zkouškami na tuzemských vysokých technických školách. Avšak žal. úřad stejnou námitku st-lovu v řízení správním již vznesenou zamítl a prohlásil, že rozhodnutí takové dosud vydáno nebylo. Stížnost k tomuto soudu podaná neuvádí, které speciální min. rozhodnutí o rovnocennosti studia a zkoušek na vysoké škole technické ve Vídni má na zřeteli, nýbrž omezuje se na pouhé opakování instanční st-lovy námitky, že takové rozhodnutí skutečně existuje. Pak ale není stížnost v tomto bodě do té míry konkretisována, jak to vyžaduje § 18 zákona o ss, a musila tudíž dotčená námitka stížnosti pro nepřípustnost býti odmítnuta. Pokud stížnost namítá, že st-l vzhledem k ustanovením studijního řádu byl nucen poslední studijní semestr ukončiti na vysoké technické škole ve Vídni, ježto jinak by byl semestr ten ztratil, je na námitku tu odpověděti, že tato okolnost nemůže míti žádného vlivu na zákonitost nař. rozhodnutí, neboť cís. nař. č. 130/1917 ř. z. nemá žádného ustanovení, podle něhož v takovém případě měla by učiněna býti výjimka z předpisu § 4 tohoto nařízení.
St-l dále namítá, že jest oprávněn k užívání stavovského titulu »inženýr« také z toho důvodu, poněvadž je rakouským státním občanem a užívá tím jen označení, jež mu v jeho domovině podle tamních předpisů přísluší. Tomuto náhledu nemohl soud přisvědčiti, ježto ustanovení cís. nař. č. 130/1917 ř. z. samo nečiní rozdílu mezi zdejšími a cizími státními příslušníky a také z ustanovení § 106 ústavní listiny neplyne, že by se st-lem, jenž jest obyvatelem republiky Československé, mělo býti v příčině užívání onoho titulu nakládáno jinak, než se zdejšími státními občany.