Čís. 11326.
Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
K rozlukovému důvodu podle § 13 c) rozl. zák. se vyhledává, by manžel opustivší druhého manžela činil tak s vědomím bezprávnosti neb aspoň by s tímto vědomím v odloučenosti setrvával. Tento rozlukový důvod jest vyloučen, když manžel výzvy uposlechl a vrátil se, pokud se to nestalo jen na oko. Opuštění společné domácnosti musí se státi přes lepší vědomí o jeho nedůvodnosti, v kterémžto vědomí jest již úmysl učiniti příkoří.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1932, Rv I 2023/30.) Žaloba manžela proti manželce o rozluku manželství z důvodu § 13 písm. c) rozl. zák. byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Rozlukový důvod § 13 písm. c) rozlukového zákona předpokládá zlomyslné opuštění manžela. Zákon nepoužil slov »bezdůvodné opuštění« a proto nelze shledati tento rozlukový důvod za opodstatněný již tehdy, když nejsou objektivně prokázány postačitelné důvody k opuštění společné domácnosti. Musí býti z okolností patrno, že manžel opustivší druhého, činí tak s vědomím bezprávnosti nebo aspoň že s tímto vědomím v odloučenosti setrvává přes výzvu k návratu. Tomu svědčí nejen doslov zákona, nýbrž i to, že zákon předpisuje jako další podmínku, by opuštěný manžel vyzval druhého manžela a tento se do šestí měsíců nevrátil, a tak v nedůvodném odporu setrval přes to že soud podmínky pro výzvu k návratu shledal za osvědčené. Rozlukový důvod § 13 písm. c) rozl. zák. jest tedy vyloučen, když manžel výzvy uposlechl a vrátil se, ovšem, pokud se tak nestalo jen na oko. Že tomu tak nebylo, plyne ze zjištění nižších soudů, že se žalovaná opravdu rozhodla k manželi se vrátiti. Pro zlomyslnost opuštění společné domácnosti nesvědčí ani to, že žalovaná podala žalobu o rozvod. Že důvody rozvodové v této žalobě uvedené byly vymyšlené, nevyšlo při jednání rozvodovém, najevo a soudy nevzaly jen ony uplatněné rozvodové důvody za dostatečně prokázané, nikoliv za vyvrácené. Zákon sice výslovně nestanoví, že se opuštění společné domácnosti musí státi v úmyslu způsobiti těžké příkoří, ale v pojmu zlomyslnosti tkví již, že se musí státí přes lepší vědomí o jeho nedůvodnosti. V takovém vědomí jest již úmysl učiniti příkoří. Proto odvolací soud nechybil, neshledav, že se opuštění stalo a bylo v něm setrváno zlomyslně, tedy s vědomím bezprávnosti a v úmyslu způsobiti tak druhému manželu příkoří.