— Čís. 11704 —
643
Čís. 11704.
Právní zájem žalobcův (§ 228 c. ř. s.) jest dostatečně odůvodněn, domáhá-li se žalobce zachování svých práv ze služebního poměru se zřetelem k zákonu pensijnímu a invalidnímu. Žalobní žádost o zpětvzetí do práce nevyčerpala by žalobcův zájem co do nároků, plynoucích pro něho pro případ zrušení výpovědi ze zákonů o pensijním a sociálním pojištění.
Ustanovení § 155 zákona ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n., nelze použiti, byla-li zaměstnavatelem dána zaměstnanci výpověď před počátkem léčení ve smyslu § 154 zák. K vyloučení výpovědi nestačí, že byla podána žádost o pojištěncovo ústavní léčení. Nelze tu použiti odchylného nového ustanovení specielního zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 28. května 1932, R I 332/32.)
Žalovaná společnost dala žalobci výpověď ze služby dne 29. listopadu 1930. Ústřední sociální pojišťovna rozhodla o přijetí žalobce do léčebné péče podle § 154 zák. čís. 221/1924 dne 10. března 1931. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované společnosti, by bylo uznáno právem, že výpověď ze služebního poměru daná žalovanou žalobci jest ve smyslu § 155 zákona čís. 221/24 bezúčinná a z důvodu toho se zrušuje a že jest žalovaná povinna to uznati. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Soud má za prokázáno, že o žalobci v době, když mu byla dána výpověď podle § 82 h) živn. ř. nebylo — Čís. 11704 —
644
ještě Ústřední sociální pojišťovnou rozhodnuto, zda bude dán do léčení podle § 154 zák. čís. 221/24, ale že měl jen podánu žádost, o níž však, ani o tom, že o této žádosti jest zahájeno řízení, žalovaná strana nebyla vyrozuměna, ano nelze spravedlivě považovato za vyrozumění příležitostnou zmínku žalobce řiditeli závodu, že půjde do sanatoria. Ostatně žalobce ani nepředložil doklady o tom, že nějaké řízení jest vůbec v běhu. Žalobce nepracoval pro nezaviněnou nemoc více než čtyři neděle a proto podle § 82 h) živn. ř. jest přípustné dáti mu výpověď; jen tehdy deroguje však § 155 cit. zák. toto ustanovení, když by výpověď byla dána za léčení v § 154 cit. zák. uvedeného, a nebo z důvodu tohoto léčení. Jest prokázáno, že o žádosti žalobce ke dni 29. listopadu 1930 nebylo rozhodnuto. Nebyla tudíž dána výpověď v době léčení žalobce podle § 154 cit. zák. ani z důvodu tohoto léčení, protože žalovaná strana ani o tom nevěděla, že žalobce má býti dán na takové léčení, neboť o tom bylo rozhodnuto teprve roku 1931, a ta okolnost, že jest žádost v běhu, nemůže míti účinky, protože o podání žádosti úředním vyrozuměním ani dokladem žalovaná strana nebyla vyrozuměna a o tom nevěděla, a nelze proto držeti názor, že žalovaná z důvodu léčení podle § 154 cit. zák. žalobce propustila, ano o tomto léčení bylo rozhodnuto teprve v roce 1931. Dala proto žalovaná žalobci podle § 82 h) živn. ř. výpověď právem. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci, řízení doplnil a věc znovu rozhodl. Důvody: Žalovaná strana vznesla námitku nepřípustnosti určovací žaloby podle § 228 c. ř. s. Prvý soud se s touto námitkou v rozsudku nezabývá, ale odvolací soud musí k ní přihlížeti z úřadu. Žalobce , se domáhá toho, že výpověď ze služebního poměru jest bezúčínná, že se zrušuje a že žalovaná strana jest povinna to uznati. Ježto žalobce domáhá se i zrušení výpovědi, nelze žalobu považovali za pouhou žalobu určovací, nýbrž i za žalobu o plnění. Uvádí-li- žalovaná strana, že žalobce má možnost žalovali, že strana žalovaná je povinna vžiti žalobce do práce a námezdní poměr obnoviti, rozumí se to již samo sebou, kdyby bylo uznáno na zrušení výpovědi. Nesprávné ocenění po stránce skutkové spatřuje odvolatel v tom, že první soud zjišťuje, že žalovaná strana nebyla vyrozuměna o jeho žádosti o přijetí do sanatoria, ačkoliv žalovaná strana byla o tom řádně vyrozuměna a nesměla proto dáti žalobci výpověď ze služebního poměru. Prvý soud činí odporující si zjištění, zjišťuje výslechem žalobcovým, že žalovaná strana byla vyrozuměna o jeho žádosti za přijetí do sanatoria, a zjišťuje dále, že žalovaná strana o tom vyrozuměna nebyla. Přesné a určité zjištění této okolnosti je pro spor rozhodné, neboť podle přesvědčení odvolacího soudu v tom případě, že žalovaná strana byla o žádosti žalobcově před výpovědí vyrozuměna, jest spatřovali důvod výpovědi v tom, že žalobce podal žádost o ústavní léčení, neboť žalovaná strana jako důvod výpovědi uvádí žalobcovu neschopnost. Ve smyslu ustanovení § 155 poj. zák. není nutno, by se výpověď stala nepřípustnou, by výpověď byla dána za ústavního léčení, nýbrž stačí, byla-li dána výpověď z důvodu tohoto léčení ještě před jeho počátkem.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by nehledě ke zrušovacímu důvodu, jehož použil, o odvolání znovu rozhodl. — Čís. 11704 —
Důvody:
Především jest se zabývali námitkou stěžovatelky, že jde o žalobu určovací, která není přípustná, poněvadž žalobce měl možnost žalovali přímo o plnění, že žalovaná jest povinna vžiti ho do práce a námezdní poměr s ním obnovili. Odvolací soud projevil názor, že tuto žalobu nelze považovali za pouhou žalobu určovací, nýbrž i za žalobu o plnění, ježto se žalobce domáhá též zrušení výpovědi jako bezúčinné. S tím ovšem nelze souhlasili, neboť žalobní žádostí o zrušení výpovědi se žalobce nedomáhá na žalované ještě žádného plnění, nýbrž usiluje jen o to, by byl najisto postaven určitý právní poměr mezi ním a žalovanou, takže vpravdě tu jde jen o určovací žalobu podle § 228 c. ř. s. a jest zkoumali, jsou-li splněny podmínky pro ni. Možnost žaloby o plnění vylučuje sice zpravidla určovací žalobu, nikoli však ve všech případech. Nedovolenou jest určovací žaloba, kde by nesloužila potřebám, praktického života, nýbrž by vedla jen k zbytečnému rozmnožování sporů (Viz rozhodnutí čís. 4498, 8992, 10155 sb. n. s.). Kde však se jí zjednává pevný právní základ pro právní vztahy stran a sleduje se jí samostatný rozumný účel, jest přípustná, nehledíc k tomu, zda by bylo lze žalovali též o plnění. To platí zejména v případech, kde oněmi nároky, jež by snad mohly býti již nyní vymáhány žalobou o plnění, není vyčerpán celý obsah a dosah sporného právního poměru. Dalším požadavkem určovací žaloby jest, by žalobce měl právní zájem na tom, by právní poměr byl najisto postaven soudním rozhodnutím co nejdříve. Tento požadavek jest pro soud otázkou právního posouzení, kterou jest zkoumali z úřadu (Rozhodnutí čís. 9820, 10285 sb. n. s.). V souzeném sporu žalobce uvedl, že se domáhá zachování svých práv ze služebního poměru se zřetelem k zákonu pensijnímu a invalidnímu. Jeho právní zájem na brzkém určení bezúčinnosti výpovědi a trvání služebního poměru jest tím dostatečně odůvodněn a žaloba o zrušení výpovědi slouží také praktické potřebě, neboť žalobní žádost o zpětvzetí do práce by nevyčerpávala žalobcův zájem v příčině nároků, plynoucích pro něj pro případ zrušení výpovědi ze zákonů o pensijním a sociálním pojištění. Podmínky určovací žaloby podle § 228 c. ř. s. jsou tedy v souzeném případě splněny a po této stránce není rekurs oprávněn. —
Naproti tomu nelze rekursu upříti oprávněnost, pokud brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu, že ustanovení § 155 zákona ze dne 9. října 1924 čís. 221 Sb. z. a n. jest použiti i tehdy, byla-li zaměstnavatelem dána zaměstnanci výpověď. před počátkemi léčení ve smyslu § 154 téhož zákona a že již stačí k vyloučení výpovědi, byla-li podána žádost o ústavní léčení pojištěncovo, neboť tento názor nemá v § 155 zákona čís. 221/1924 sb. z. a n. opory. Tento předpis stanoví, že pojištěnci, jenž bude podroben léčebné péči ve smyslu § 154, nesmí býti po dobu léčení nebo z důvodu tohoto léčení zaměstnavatelem dána výpověď ze služebního poměru. Léčení ve smyslu § 154 nesmí tedy býti učiněno důvodem pro výpověď ze služebního poměru a výpověď proti uvedenému předpisu by byla právně bezúčinnou. Aby se však mohlo mluviti o tom, že bylo tohoto léčení zaměstnavatelem použito jako důvodu k výpovědi proti zákonnému zákazu, musilo by léčení ve smyslu § 154 býti skutečně zavedeno, a tomu by tak bylo teprve tehdy, kdyby — Čís. 11704 —
Ústřední sociální pojišťovna skutečně podrobila pojištěného zaměstnance své léčebné péči podle § 154. Tomu nasvědčuje i důvodová zpráva k § 155 vládního návrhu zákona — čís. tisku 4186 posl. sněm. z roku 1923 — v níž se na str. 82 mluví výslovně o pojištěncích podrobených této léčebné péči. Předpisu § 155 jest tedy rozuměti tak, že zaměstnavatelova výpověď zaměstnance ze služebního poměru není přípustná, byl-li nemocný zaměstnanec dán z rozhodnutí Ústřední sociální pojišťovny do léčení podle § 154, pokud toto léčení trvá, že však ani potom, když léčení bylo ukončeno, nesmí ho býti použito zaměstnavatelem jako, důvodu pro výpověď,ze služby. Důvodem pro toto výjimečné ustanovení o obmezení výpovědního práva zaměstnavatelova bylo podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona, by byl zabezpečen zplna účel, jejž sleduje léčebná péče Ústřední sociální pojišťovny a o němž se zmiňuje prvý odstavec § 154 zák. (Obnova výdělečné způsobilosti důchodcovy, odvrácení neb odsunutí invalidity). Dosažení tohoto účelu by bylo ztíženo, kdyby se’ pojištěnec zdráhal, podrobiti se léčebné péči v obavě, že by přišel o zaměstnání (Viz o tom Dr. Gallase a Dr. Janoštíka— Výklad k zákonu o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, IV. vydání, str. 313), Kdyby se přisvědčilo názoru odvolacího soudu, vedlo by to k povážlivému důsledku, že by zaměstnanec mohl zabrániti výpovědi ze služebního poměru kdykoli prostě tím, že by si podal žádost o zavedení léčení ve smyslu § 154, a že by pak zaměstnavatel, ač mu § 82 b) živn. ř. poskytuje právo, propustit! živnostenského pomocníka i bez výpovědi, trvá-li nezaviněná nezpůsobilost ku práci přes 4 neděle, musil ponechati ve svých službách zaměstnance k práci nezpůsobilého tak dlouho, dokud by o jeho žádosti nebylo rozhodnuto Ústřední sociální pojišťovnou, a'to i tehdy, kdyby rozhodnutí vyznělo záporně. Takovému důsledku zákon zajisté nechtěl. Léčebná péče Ústřední sociální pojišťovny ve smyslu § 154 zák. není ostatně, jak plyne ze slova »může« použitého v prvém odstavci § 154 zákona, dávkou povinnou, pojištěnec nemá na ni žalovatelný nárok, takže pouhé podání žádosti pojištěncem o zavedení takového léčení nemůže ještě míti účinek v § 155 naznačený. Pro úplnost se ještě dodává, že v § 55 pozdějšího zákona'ze dne 21, února 1929 čís. 26 sb. z. a n. o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách bylo také stanoveno, že pojištěnec, jenž byl podroben léčebné péči v odborném ústavu léčebném nebo v lázních pod lékařským dozorem, nesmí býti z důvodu tohoto léčení propuštěn ze zaměstnání a nesmí mu býti dána výpověď po dobu léčení, ale tam jest dále výslovně ustanoveno, že, zavede-li se léčebná péče, jest takové propuštění nebo taková výpověď bezúčinnou, došlo-li k nim po podání návrhu nebo žádosti o léčebnou péči. Takového ustanovení však § 155 zákona čís. 221/1924 sb, z. a n. neobsahuje a nelze na pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří vztahovati odchylné nové ustanovení specielního zákona čís. 26/1929 sb. z. a n., jenž upravuje pensijní pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, tedy pojištění zcela jiného způsobu. V souzeném případě není sporné, že žalovaná dala žalobci výpověď dne 29. listopadu 1930 a že Ústřední sociální pojišťovna rozhodla o přijetí žalobce do léčebné péče podle § 154 zákona čís, 221/1924 sb. z. a n. teprve dne 10. března 1931. Tyto nesporné skutečnosti stačí pro rozhodnutí o žalobní žádosti. Pro spor není rozhodné, byla-li žalovaná firma vyrozuměna o žalobcově žádosti za přijetí do sanatoria, čili nic, byl-li zejména ředitel cukrovaru žalobcem upozorněn, že má podanou žádost o léčení v sanatoriu, a nezáleží ani na tom, co ředitel žalobci na to odpověděl. Doplnění řízení nařízené odvolacím soudem jest zbytečné a domnělý rozpor ve zjištěních prvého soudu, byla-li či nebyla-li žalovaná vyrozuměna o žalobcově žádosti za přijetí do sanatoria, se týká okolnosti pro spor bezvýznamné.