Čís. 10026.

Manžel jest povinen poskytovati manželce slušnou výživu, dokud nebyl této povinnosti soudcovským výrokem právoplatně sproštěn nebo pokud tento závazek nepominul faktickým úplným zrušením manželského svazku. Vyživovací nárok přísluší manželce bez ohledů na její jmění podle výdělečné mohoucnosti mužovy. Závazek nezaniká dobrovolným rozvodem manželství od stolu a lože.
Na prozatímní opatření podle § 382 čís. 8 ex. ř. nelze použiti všeobecných ustanoveni §§ 370 a 372 ex. ř.
(Rozh. ze dne 24. června 1930, R II 183/30.)
Manželka, jejíž manželství bylo dobrovolně rozvedeno od stolu a lože, domáhala se ve sporu o placení výživného, by jí bylo proti manželi povoleno prozatímní opatření placením výživného. Soud prvé stolice, návrhu vyhověl, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Mezi stranami jest nesporno, že uzavřely dne 17. května 1928 smír, jímž se žalovaný zavázal, platiti žalobkyni za dobrovolný podpis rozvodu a rozluky polovici svého příjmu docíleného zpeněžením kožního vynálezu až do 30000 Kč, kdežto žalobkyně prohlásila, že jest tím jednou pro vždy odškodněna a že nemá právo dožadovati se jiného odškodnění. Stranám byl pak k jich souhlasné žádosti a na základě jejich udání, že se vzájemně dohodly o podmínkách, týkajících se jmění a výživy, usnesením okresního soudu ze dne 1. června 1928, povolen dobrovolný rozvod manželství od stolu a lože. Řečeným smírem byl vyživovací nárok žalobkyně proti žalovanému podle § 91 obč. zák. vyrovnán (srov. plen. rozhodnutí býv. nejvyššího soudu z 18. ledna 1916, pres. 375/15, kn. jud. 244, sb. úř. 1678). Žalujíc nyní po rozvodu žalovaného bez ohledu na smír o placení výživného ze zákona, nemůže žalobkyně nárok na zatímní výživné opírati o ustanovení §§ 108 a 117 obč. zák. a nejde tudíž o zatímní určení výživy, která jest uvedena jako prostředek zajišťovací v § 382 čís. 8 ex. ř., nýbrž o jiný zajišťovací prostředek. § 382 ex. ř. uvádí sice zajišťovací prostředky jen příkladmo, jakž plyne z doslovu prvého odstavce téhož §, jsou tedy přípustné i jiné prostředky zajišťovací v § 382 ex. ř. neuvedené. Než zajišťovací prostředek, jak navrhován, nehodí se v projednávaném případě za prozatímní opatření, neboť určení výživného jest závislé na právním posouzení významu a dosahu dohody stran. Povolením prozatímního opatření předbíhalo by se vlastně rozhodnutí věci samé a přiřknulo by se žalobkyni již předem to, o co vede spor.
Nejvyšší soud obnovil usneseni prvého soudu.
Důvody:
Manželství stran bylo rozvedeno s jejich souhlasem usnesením okresního soudu ze dne 1. června 1928 od stolu a lože. Podle protokolu strany sice prohlásily, že se navzájem dohodly o podmínkách, týkajících se jmění a výživy, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo, neboť prohlášením ze dne 17. května 1928 projevil manžel jen ochotu zaplatiti své manželce »za dobrovolný podpis rozvodu a rozluky« 30000 Kč, a i to jen, zpeněží-li kožní vynález, a dále projevil ochotu, by vždy polovice jeho příjmu »z uvedeného« na něho »připadajícího podílu docíleného zpeněžením kožního vynálezu až do výše 30000 Kč« byla »v její prospěch zaplacena a« jemu »z podílu stržena«, a Marie P-ová se zavázala, »že uvedenou částkou jest jednou pro vždy odškodněna a že nemá právo dožadovati se jiného odškodnění«. Z toho plyne, že poukaz rekursního soudu na judikát čís. 244 býv. nejv. soudu vídeňského čís. 1678 úř. sb., selhává, poněvadž v souzeném případě nelze důvodně tvrditi, že se manželka oním prohlášením vzdala zákonného nároku vyživovacího. Má tedy žalobkyně podle § 91 obč. zák. nárok na slušnou výživu proti žalovanému podle jeho majetku. To jest všeobecný závazek, k jehož splnění jest manžel zavázán, pokud ho nebyl soudcovským výrokem právoplatně sproštěn nebo pokud tento závazek nepominul faktickým úplným zrušením manželského svazku. Tím, že ustanovení manželského práva o výživě, kterou manžel má poskytovati manželce, uvedeno jest v exekučním řádu mezi prozatímními opatřeními (§ 382 čís. 8) nebyla změněna hmotněprávní podstata tohoto zákonného opatření a nebyly utvořeny nové předpoklady pro jeho přípustnost. Nebylo toto opatření zrušeno ani exekučním řádem, poněvadž podle prvého odstavce čl. I. uvozov. zákona k exekučnímu řádu upravuje tento řád jen řízení při exekuci a při prozatímních opatřeních, nikoli však hmotné právní předpisy. Nárok podle § 91 obč. zák. jest po právu bez ohledu, zdali jest manželčina výživa ohrožena, čili nic, proto nelze použíti na opatření podle § 382 čís. 8 ex. ř. všeobecných ustanovení §§ 370 a 372 ex. ř. Okolnost tvrzená žalovaným v jeho rekursu, že žalobkyně jest schopna k práci, protože jest kvalifikovanou vyšívačkou na umělé zcelování a že jest schopna bez námahy vydělati si týdně 300 Kč, jest s hlediska ustanovení § 91 obč. zák. bez významu, neboť vyživovací nárok přísluší manželce bez ohledu na její jmění podle výdělečné mohoucnosti mužovy. Žalovaný sice tvrdil, že žalobkyně pozbyla vyživovacího nároku manželskou nevěrou a opětovným cizoložstvím. Nehledíc k tomu, že soud prvé stolice tyto okolnosti nemá osvědčeny, jest uvážiti, že nárok žalobkyně podle § 91 obč. zák. nezanikl dobrovolným rozvodem od stolu a lože a že rozlukou manželství dosud nemohl zaniknouti, poněvadž o rozluce nebylo dosud rozhodnuto.

Citace:

Čís. 10026.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 142-144.