Čís. 10061.

I pro neosiřelé nezletilé dítě jest ustanoviti opatrovníka, nemůže-li V tom kterém případě býti zastupováno otcem, najmě při právních jednáních mezi rodiči a nezletilým dítětem.
Lhostejno, že dítě nepředneslo otci žádost za změnu povolání osobně, nýbrž ji projevilo, až se matka a opatrovník k činu dovolávali soudního rozhodnutí o věci. Stačí, že je tu vážný projev přáni dítěte a že byl projev ten osobami, povolanými k ochraně jeho zájmů, otci jasně a určitě tlumočen, ale jím bylo přání zavrženo.
(Rozh. ze dne 28. června 1930, R I 471/30).
Soud prvé stolice uložil manželskému otci, by platil na výživu dcery měsíčně 80 Kč po dobu, co dcera bude v učení, a to k rukám poručníka. Rekursní soud k rekursu otce napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací soud neshledal, že jsou tu podmínky § 16 nesp. říz., z kterých lze v nesporných věcech napadati souhlasná rozhodnutí obou nižších soudů. K oné části výkladů dovolací stížnosti, v níž stěžovatel napadá usnesení prvého soudu, jímž nezl. Kamile R-ové byl zřízen poručník, nelze vůbec míti věcný zřetel, protože se stěžovatel dosud nedomáhal nápravy tohoto usnesení u rekursního soudu. Ostatně plyne ze spisů, že tu jde v pravdě jen o nesprávné poznačení věci o sobě v pod- statě správné, že totiž prvému soudu při jmenování »poručníka« zřejmě tanula na mysli ustanovení §§ 270, 271 obč. zák., podle nichž nutno i pro neosiřelé nezl. děti ustanoviti opatrovníka, nemohou-li v tom kterém případě býti zastupovány otcem, najmě při právních jednáních, která jsou mezi rodiči a nezletilým dítětem, na příklad při úpravě rodinných poměrů podle § 142 obč. zák., při stanovení výživného a pod. (sr. rozh. čís. 7338, 8153 a jiné sb. n. s.). Šlo v souzeném případě v pravdě o ustanovení takovéhoto zvláštního opatrovníka pro dítě jsoucí pod otcovskou mocí. Mylný jest názor stížnosti, že prvý soud, rozhoduje o volbě povolání nezl. Kamily R-ové, nešetřil předpisu § 148 obč. zák. Ze spisů jde jasně na jevo, že si nezl. Kamila R-ová přeje jiné povolání, než to, které stěžovatel pro ni uznává za přiměřené, a že po dosažené dospělosti její žádost zůstala u otce bez úspěchu. Nesejde na tom, že dítě svou žádost otci nepředneslo osobně samo, nýbrž ji projevilo, až se matka a opatrovník k činu (tu nazvaný poručníkem) dovolávali soudního rozhodnutí o věci, neboť nelze na dítěti žádati tolik rozvahy a odvahy, by se přesně zachovalo podle doslovu § 148 obč. zák. Stačí, že je tu vážný projev přání dítěte á že projev ten byl osobami, povolanými k ochraně jeho zájmů (§ 178 obč. zák.),> otci jasně a určitě tlumočen, ale jím bylo přání zavrženo. Všem těmto podmínkám bylo v souzeném případě učiněno zadost. Byl proto prvý soud po formální stránce k napadenému rozhodnutí podle zákona oprávněn.

Citace:

Čís. 10061.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 194-195.