Čís. 10228.

Blankosměnku, jež byla splatnou za působnosti směnečného řádu ze dne 25. ledna 1850, čís. 51 ř. zák., jest posuzovati podle tohoto řádu, třebas byla vyplněna teprve za platností směnečného zákona ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1928. Vyplnění blanikosměnky lze provésti kdykoliv, i za sporu.
I v ústním jednání, jež bylo zahájeno o námitkách proti platebnímu rozkazu, může žalobce učiniti nový skutkový přednes a změniti žalobu, čímž ovšem i žalovaný nabývá právo k příslušnému novému přednesu.
(Rozh. ze dne 11. října 1930, Rv I 1526/30).
Proti směnečnému platebnímu příkazu namítli žalovaní toto: Zažalovaná směnka jest směnka neplatná. Byla vystavena 28. dubna 1927 a splatná 30. července 1927. Nový směnečný zákon ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. z roku 1928 se na tuto směnku nevztahuje. Podle § 107 směn. zák. vztahuje se tento zákon jen na směnky, jež dospěly po účinnosti zákona, a účinnost zákona nastala teprve tři měsíce ode dne jeho vyhlášení, t. j. 10. dubna 1928 (§§ 107 a 110 cit. zák.). Zažalovanou směnku jest proto posuzovati výlučně podle směnečného řádu ze dne 25. ledna 1850, čís. 51 ř. zák. Na zažalované směnce uvedeno jest pět různých akceptantů, jichž adresy obsahují několik geograficky různých míst; Na směnce není vyznačeno jednotné platební místo pro všechny akceptanty, pročež se za platební místo pokládá bydliště směnečníka udané ve směnce. V zažalované Směnce udáno jest tudíž několik různých platebních míst, což odporuje ustanovení čl. 4 čís. 8 směn. řádu, podle něhož může býti udáno na směnce jen jediné místo platební, neboť jinak vůbec nelze určití, kde směnka jest splatná a směnka postrádá žádoucí určitosti předepsané směnečným řádem. Starý směnečný řád neměř ustanovení, jež bylo pojato do směnečného zákona v § 3, čís. 7, podle něhož z více platebních míst na směnce uvedených platí první z nich za místo platební. Toto ustanovení vešlo v platnost teprve po uzákonění nového směnečného zákona a nelze ho použiti na zažalovanou směnku. Jest tudíž tato směnka pro porušení náležitosti čl. 4 směn. ř. absolutně neplatnou. Zažalovaná směnka měla sloužiti jako krycí směnka pro rámcový úvěr povolený žalující stranou straně žalované, kterýžto úvěr jednak nebyl ani vyčerpán a jednak dosud neni splatný. Vznáší tedy žalovaní námitku nevyplacené valuty a číselně nesprávnost zažalované částky. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Soud odvolací souhlasí s míněním procesního soudu, že vyplněním scházející podstatné náležitosti směnky, podpisem výstavce dodatečně připojeným, stala se krycí směnka teprve platnou směnkou, takže vznikla teprve tímto doplněním původní blankosměnky. Vývody odvolatelů, že sporná směnka, pokud na ní chyběl podpis výstavcův, nebyla blankosměnkou, nelze sdíleti, neboť jsou výklady ty v rozporu s nařízením ministerstva práv ze dne 6. října 1853, čís. 200 ř. zák. Nelze ani souhlasiti s výkladem odvolatelů, že skripturní akt akceptantů na blankosměnce byl od původu neplatný. Vždyť i starý řád směnečný, jak z citovaného ministerského nařízení patrno, připouštěl za jistých podmínek platnost blankosměnek. Pro otázku platnosti a závaznosti směnky může býti rozhodným jen předpis zákona, který platil v době, kdy se teprve stala listina skutečnou, což lze dovozovati z ustanovení § 107 čís. 3 směnečného zákona. Okolnost, že se s další existencí sporné směnky počítalo, doznávají sami žalovaní v námitkách, že úvěr anř dnes po uplynutí tří let není dosud splatný. O sporné směnce, jež byla doplněna podstatnou náležitostí v roce 1930, za platnosti nového zákona směnečného, nelze říci, že dospěla před účinností tohoto zákona, tedy před 10. dubnem 1928 a nemůže označení splatnosti na směnce dosud výstavcem nepodepsané, rozhodovati o její dospělosti před splněním všech náležitostí. Jest sice jakýmsi anachronismem, má-li směnka datum vystavení 28. dubna 1927 a datum splatnosti 30. července 1927, ale fakticky výstavcem podepsána a tím skutečnou směnkou byla učiněna teprve v roce 1930. Směnka tato podle vůle stran mohla býti dodatečně doplněna a podepsána a musí proto platnost tohoto směnečného úkonu posuzována býti podle zákonů té doby, kdy úkon ten se stal, a není důvodu v zákoně, by doplnění směnky stalo se se zpětnou platností.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci (čís. 4 § 503 c. ř. s.), leč neprávem. Jest ovšem přisvědčiti dovolatelům v tom, že jest mylný právní názor odvolacího soudů, že platnost zažalované směnky jest posuzovati podle směnečného zákona ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. z roku 1928. Jak vyplývá z obsahu směnky, nastala její splatnost dne 30. července 1927 a jest tudíž platnost směnky posuzovati podle směnečného řádu (§ 107 (3) směn. zák.). Jest lhostejno, že šlo o blankosměnku, jež se stala směnkou teprve dodatečným vyplněním všech podstatných náležitostí, neboť napotomní vyplnění směnky se děje se zpětnou působností tak, jako kdyby bývala směnka vyplněna již v době, kdy byla vystavena (viz Grunhut — Wechselrecht I. str. 443 a rozh. nejvyššího soudu sb. 8881). Avšak dovolatelé přehlížejí, že směnka byla dodatečně vyplněna také platebním místem »Beroun«. Nesejde na tom, že se tak stalo teprve po podání žaloby, neboť vyplnění blankosměnky lze kdykoliv provésti, i ještě za sporu (srovnej Staub, Komentář ke směn. řádu čl. 7 pozn. 12). Na takovou změnu jest ovšem pohlížeti jako na změnu žaloby. Poněvadž však dovolatelé proti této žalobě nic nenamítali, bylo jednati o změněné žalobě podle § 235 c. ř. s. V řízení směnečném platí podle § 559 c. ř. s. předpisy §§ 550 a 554 c. ř. s. o řízení rozkazním. Již v rozh. sb. n. s. čís. 1174 vyslovil a odůvodnil nejvyšší soud zásadu, že í v ústním jednání, jež bylo zavedeno o námitkách proti platebnímu rozkazu, může žalobce učiniti nový skutkový přednes a změniti žalobu, čímž ovšem i žalovaný nabývá práv k příslušnému novému přednesu. Žalobkyně také tvrdila, že podle ujednání s dovolateli byla oprávněna vyplniti směnku s místem platebním »Beroun« a dovolatelé to nijak nepopírali. Ostatně náleželo jim, by dokázali, že se doplnění směnky platebním místem stalo proti úmluvě. Nelze o tom pochybovati, že by žalobkyně mohla směnku, teď již řádně vyplněnou, znovu zažalovati a příčilo by se také zásadě procesní hospodárnosti, kdyby směnečný platební přikaz byl zrušen jen z důvodu, že směnka byla vyplněna teprve za sporu a žalobkyně tím donucena k podáni nové žaloby. Odvolací soud tudíž nepochybil po právní stránce, zachovav směnečný platební příkaz v platnosti. Dovolání muselo se minouti s úspěchem.

Citace:

č. 10228. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 528-531.