Čís. 10357.

Ministerstvo spravedlnosti jest oprávněno k návrhu podle § 42, druhý odstavec, j. n., byl-li cizinec tuzemským soudem právoplatně zbaven svéprávnosti. Tuzemské soudnictví jest ve věcech zbavení svéprávnosti cizozemců vyloučeno a nastupuje jen podpůrně v případech §§ 13 a 14 řádu o zbav. svépr.
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1930, N I 169/30.)
K návrhu ministerstva spravedlnosti vyslovil Nejvyšší soud podle § 42, druhý odstavec, j. n. zmatečnost soudního řízení, provedeného u okresního soudu civilního pro Prahu-Jih o návrhu Zdenky V-ové, manželky ministerského úředníka v Praze XII., na zbavení svéprávnosti Františka P-a, bývalého řezníka, nyní bytem v Praze XII., v němž byl František P. usnesením ze dne 6. března 1929 úplně zbaven svéprávnosti, jakož i zmatečnost opatrovnického řízení, prováděného na podkladě onoho usnesení u téhož soudu. Důvody:
Okresní soud civilní pro Prahu-Jih zbavil Františka P-a právoplatně úplně svéprávnosti pro duševní chorobu (sudičství) na návrh jeho neteře Zdenky V-ové a vede nad ním opatrovnictví. Ministerstvo spravedlnosti navrhuje podle § 42 druhý odstavec j. n., aby byla vyslovena zmatečnost soudního řízení, protože bylo bezpečně zjištěno, že František P. přísluší domovským právem do Vídně a že jest tedy rakouským státním občanem. Již ve spisech o zbavení svéprávnosti i ve spisech opatrovnických jest uvedeno, že František P. má domovské právo ve Vídni, ale okresní soud nedbal této skutečnosti a nevyvodil z ní právní důsledky. Podle § 13 (1) řádu o zbavení svéprávnosti ze dne 28. června 1916, čís. 207 ř. zák. jest přenechati zbavení svéprávnosti cizozemce onomu státu, jemuž cizozemec náleží. Důsledně obsahuje § 12 (4) téhož řádu i předpisy o příslušnosti tuzemských soudů ke zbavení svéprávnosti i onoho tuzemce, jenž nemá v tuzemsku trvalý pobyt, jde o předpisy rázu donucovacího, vydané v souhlasu se zásadami mezinárodního práva soukromého, se zásadou personality, podle níž rozhodují o zbavení svéprávnosti úřady domovského státu. Pokud jest tato zásada prolomena z důvodů vhodnosti v druhé větě § 12 (4) řádu, netřeba v tomto případě zkoumati. Zásadou zůstává, že jest tuzemské soudnictví ve věcech zbavení svéprávnosti cizozemců vyloučeno a že nastupuje jen podpůrně v případech §§ 13 a 14 řádu, jak vyplývá z § 13 (2), může býti návrh podán i u tuzemského soudu, má-li cizozemec v tuzemsku stálý pobyt (proto se v souzeném případě návrh Zdenky V-ové neodmítá a bude o něm dále jednati podle § 13 řádu), ale tuzemské soudy mají se zatím obmeziti jen na vyrozumění úřadů domovského státu a na potřebná zatímní opatření (sr. k tomu vysvětlivky k §§ 12 až 15 řádu, uveřejněné ve Věstníku min. sprav. z roku 1916 str. 255). Z řečeného plyne, že šlo o právní věc, která jest tuzemským zákonem (cís. nař. ze dne 28. června 1916, čís. 207 ř. zák. a čsl. zákon ze dne 28. října 1918, čís. 11 sb. z. a n.) odňata tuzemskému soudnictví, takže byl tuzemský soud nezhojitelně nepříslušný (§ 42 prvý odstavec j. n.). Tato vada vyšla najevo teprve po právoplatně skončeném řízení o zbavení svéprávnosti (§ 42 druhý odstavec j. n.) a není tu v příčině důvodu zmatečnosti překážejícího a ještě závazného rozhodnutí téhož nebo jiného soudu (§ 42 třetí odstavec j. n.). Zbývá tedy již jen otázka, který tuzemský nejvyšší správní úřad jest povolán, by učinil u nejvyššího soudu návrh podle § 42 druhý odstavec j. n. Nemůže to býti jiný úřad, než ministerstvo spravedlnosti, protože jde o obor justiční a v tuzemsku není jiného nejvyššího správního úřadu, do jehož oboru by tato věc patřila.

Citace:

č. 10357. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 783-784.