Čís. 10076.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Noční práce nemusí býti zvláště odměňována.
Za práci přes čas nemusí býti placena zvýšená mzda, nýbrž se vyžaduje jen, by práce přes čas byla odměňována zvlášť. Co do výše odměny za práci přes čas jest rozhodnou především úmluva stran, a, kdyby jí nebylo, jest pokládati přiměřený plat za vymíněný.
(Rozh. ze dne 9. července 1930, Rv I 1654/29).
Žaloba zaměstnance proti zaměstnavateli o zaplacení odměny za práci přes čas a za práci noční byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce se domáhá na žalované firmě zaplacení příplatků k normální mzdě jednak za práce přes čas, jednak za práce noční a odůvodňuje tyto nároky poukazem k ustanovení § 6 (3) zákona ze dne 19. prosince 1918 čís, 91 sb. z. a n,, že mimořádné pracovní hodiny musí se platiti zvláště. K tomu jest především připomenouti, že o noční práci pojednávají předpisy §§ 8 a 9 zákona čís. 91/1918, které však nemají ustanovení, že noční práce musí býti zvláště odměňována. Předpis § 6 (3) zákona čís. 91/1918 platí jen o pracovních hodinách, přesahujících pracovní dobu stanovenou v § 1 a povolených podle odst. (1) a (2) § 6 téhož zákona, a nečiní se tam rozdíl, zda byla práce přes čas konána ve dne či v noci. Žalobcův nárok na zvláštní příplatek k normální mzdě, pokud se opírá o skutečnost, že práce byly konány v noci, nemá tedy v ustanovení § 6 (3) zákona č. 91/1918 vůbec opory. Za práce v noci byl žalobce odměněn ujednanou hodinovou mzdou, neboť bylo již prvým soudem zjištěno, že se strany dohodly co do odměny za noční práci na mzdě 2 Kč 70 h za hodinu. Jest nesporné, že tato mzda byla žalobci vyplacena, a další nárok za noční práci nelze mu přiznati. Pokud jde o práce přes čas projevuje dovolatel názor, že slovy zákona o zvláštním placení mimořádných pracovních hodin jest míněna odměna převyšující pravidelný plat. S tímto názorem nelze souhlasiti. Práce přes čas, pokud jest podle zákona přípustná, musí ovšem podle velícího zákonného předpisu býti zvláště zaplacena, ale tím zákon nestanoví, že za, práci přes čas musí býti placena mzda zvýšená, nýbrž vyjadřuje jen zásadu, že mzda za práci pravidelnou nezahrnuje v sobě ještě odměnu za případnou práci přes čas, takže práce přes čas musí býti odměňována vedle toho (zvlášť) (viz rozh. čís. 9505 sb. n. s.). Co do výše odměny za práci přes čas jest rozhodnou podle § 1152 obč. zák. především úmluva stran (viz rozhodnutí čís. 5527 sb. n. s.), a kdyby jí nebylo, jest přiměřený plat pokládati za vymíněný, k čemuž se dodává, že v rozhodnutí čís. 6854 sb. n. s. byl předpis zákona, že práce přes čas musí býti zvláště placeny, vyložen v ten smysl, že úplata za ně musí býti aspoň přiměřená úplatě za práce pravidelné. V souzeném případě žalobce sám tvrdí, že podle ujednání pracoval za mzdu hodinovou, a přiznává, že za vykonané práce přes čas dostal touž mzdu, jako za práce pravidelné, a poněvadž tuto mzdu přijímal po celou dobu pracovního poměru, nečině další nárok, jest míti za to, že vyplácená mu odměna za práci přes čas vyhovovala shodné vůli stran a neodporovala zákonu, takže tu není místa pro soudcovská určování přiměřeného platu a žalobní nárok na další příplatek ke mzdě již zaplacené není nijak odůvodněn.

Citace:

č. 10076. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 225-226.