Čís. 10239.

Bylo-li nesporným soudem právoplatně rozhodnuto, že manželský otec není po určitou dobu povinen platiti výživné na své nezletilé děti, nemůže se ani ten, kdo v době té děti živil, domáhati na otci náhrady (§ 1042 obč. zák.) nákladu na děti. Rozhodnutí, zbavující otce povinností k placení výživného, platí od prvého dne měsíce následujícího po podání návrhu na placení výživného.
(Rozh. ze dne 18. října 1930, Rv I 1860/29).
Žalobkyně domáhala se na Václavu P-ovi náhrady nákladu, jejž vynaložila na nezl. manželské děti žalovaného za dobu od 1. července 1919 do 1. července 1923. Procesní soud prvé stolice uznal částečně podle žaloby, odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného potud, že nepřiznal žalobkyni náhradu za náklad za dobu od 1. července 1919 do počátku března 1920, a uvedl v tomto směru v důvodech: jde o nárok podle § 1042 obč. zák., jímž i první soud odůvodňuje své rozhodnutí. Předpokladem nároku toho jest, že někdo učiní za jiného náklad, jejž by tento podle zákona byl musil sám učiniti. Jest proto předem vyřešiti otázku, zda a pokud byl žalovaný v době, o kterou jde, povinen hraditi náklady na výživu a na výchovu: svých dětí. O sporných vyživovacích nárocích nezletilých dětí proti manželskému otci náleží rozhodovati příslušnému soudu opatrovnickému v řízení nesporném. Podle spisu Nc I 454/19 okresního soudu domáhala se nynější žalobkyně již v září 1919 toho, by Václav P. byl uznán přispívati jí přiměřeně na výživu a na výchovu svých dětí, jež byly u ní v Praze. Návrh ten byl usnesením ze 14. února 1920 zamítnut. Do usnesení toho, jež doručeno bylo nejen kolisnímu opatrovníku dětí, nýbrž i navrhovatelce Marii L-ové, nebyla podána stížnost, takže usnesení to vešlo v moc práva. Bylo tedy příslušným soudem opatrovnickým právoplatně rozhodnuto, že Václav P. pro onu dobu není povinen platiti na výživu svých dětí zdržujících se v cizí domácnosti. Nebyl-li však Václav P. podle rozhodnutí soudu opatrovnického povinen nésti tehdejší náklady na výživu a na výchovu obou dětí, nemůže se ani žalobkyně domáhati na něm náhrady nákladů těch, jelikož za vylíčeného stavu nelze tvrditi, že učinila za něho náklad, jejž hraditi byl po zákonu povinen. Zda ono právoplatné rozhodnutí opatrovnického soudu ze 14. února 1920 bylo správné či nikoli, nelze v tomto sporu přezkoumávati, to tím méně, ana Marie L-ová jako navrhovatelka byla přímou účastnicí onoho nesporného řízení a do rozhodnutí toho, její návrh zamítajícího, si ani nestěžovala. Podle spisu P 43/20 podala nynější žalobkyně Marie L-ová 5. března 1920 nový návrh, aby Václav P. byl zbaven moci otcovské a přidržen plniti své povinnosti otcovské k dětem. Návrh ten došel vyřízení usnesením okresního soudu ze dne 6. září 1923 a rozhodnutím krajského soudu jako soudu rekursniho ze dne 24. října 1923. Rozhodnutím tímto nebylo však pokud jde o dobu dřívější odklizeno usnesení ze dne 14. února 1920, nabyvší moci právní. Z toho, co uvedeno, vyplývá, že žalobkyní neměla býti přiznána náhrada nákladů na děti za dobu od 1. července 1919 do počátku března 1920.
Nejvyšší soud vyhověl částečně dovolání žalobkyně a uvedl o otázce, o niž tu jde, v
důvodech:
Správným jest názor, že předpokladem nároku podle § 1042 obč. zák., o nějž ve sporu jde, jest, že někdo učiní za jiného náklad, jejž by tento podle zákona byl musil sám učiniti, a že proto, bylo-li nesporným soudem právoplatně rozhodnuto, že manželský otec není povinen po určitou dobu platiti výživné na své nezletilé děti, nemůže se ani ten, kdo je v době té živil, domáhati na otci náhrady výživného dětí, ana otce podle výroku příslušného soudu v té době nestihala zákonná povinnost § 141 obč. zák. Zásada tuto vyslovená není v rozporu s rozhodnutím č. 9889 sb. n. s., any jeho předpoklady tu nedopadají. Rozhodnutí vycházelo z předpokladu, že usnesením nesporného soudu byla zásadně vyslovena otcova povinnost vyživovati dítě, že však byl jí zbaven jen pro tentokráte pro zjištěný nedostatek materielní možnosti, kdežto v případě, o nějž jde, vyslovil nesporný soudce zásadu, že otce nestíhá vůbec povinnost vyživovati dítě po určitou dobu. Nazírá-li žalobkyně jinak na věc po té stránce, jak se zdá z vývodů jejího dovolání, nelze jí dáti za pravdu. Rozhodl-li tudíž příslušný nesporný soud, jak zjistil odvolací soud ze spisů okresního soudu v Duchcově Nc I 454/19, právoplatným usnesením ze dne 14. února 1920, že manželský otec (žalovaný) není povinen platiti na výživu svých dětí zdržujících se v cizí domácnosti, odepřel odvolací soud Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, vším právem oprávněni žalobnímu nároku pro dobu, po kterou byl žalovaný zbaven oním pravoplatným usnesením zákonné povinnosti podle § 141 obč. zák. Nesporný soud rozhodoval i tu, jak vyvodil správně odvolací soud, o otázce výživného jen pra budoucnost podle zásady: nemo pro praeterito alitur. Názor odvolacího soudu na věc není proto ani, pokud šlo o toto rozhodnutí nesporného soudu, v rozporu s jeho názorem, že v nesporném řízení rozhodoval soud o výživném nezletilců proti jejich otcii jen pro budoucnost. Otázkou je však, pro jakou dobu platilo ono rozhodnutí zbavující žalovaného povinnosti podle § 141 obč. zák; Tuto otázku neřešil odvolací soud správně,. Návrh na přidržení žalovaného k placení výživného na jeho manželské děti byl učiněn žalobkyní za souhlasu opatrovníka k činu v září 1919, mohl tedy vzhledem k zásadě, že nesporný soud rozhoduje jen o výživném pro budoucnost, míti účinnost teprve od 1. října 1919. Podle toho byl žalovaný zbaven oním rozhodnutím nesporného soudu své zákonné povinnosti (§ 141 obč. zák.) pro dobu od 1. října 1919 do konce února 1920, nikoli, jak mylně uznal odvolací soud, pro dobu již od 1. července 1919. Domáhá se tudíž žalobkyně, pokud jde o dobu od 1. července 1919 do 30. září 1919 náhrady výživného vynaloženého jí na nezletilé děti žalovaného právem podle § 1042 obč. zák. na žalovaném.

Citace:

č. 10239. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 558-560.