Čís. 10036.


Rozluka manželství z viny obou stran jest skutečností zrušující nárok manželčin proti manželi na placení výživného (§ 35 ex. ř.).
(Rozh. ze dne 25. června 1930, Rv II 547/29).
Rozsudkem ze dne 28. února 1923, jímž bylo rozvedeno manželství stran z viny manžela, bylo uloženo manželi platiti manželce výživné. K vydobytí výživného byla povolena manželce proti manželi exekuce. Rozsudkem ze dne 23. srpna 1928 bylo manželství stran rozloučeno z viny obou manželů. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se manžel na manželce, by bylo uznáno právem, že nárok manželčin z rozsudku ze dne 28. února 1923 na placení výživného zanikl. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání vrcholí v tom, že rozsudek, jímž manželství stran bylo rozloučeno, není skutečností, zrušující nárok manželky na výživné podle pravoplatného rozsudku, že žalobce mohl by se sice domáhati zrušení toho rozsudku, avšak to že by musil učiniti zvláštní samostatnou žalobou, neboť uplatňovati zánik nároku takového žalobou o nepřípustnost exekuce podle § 35 ex. ř. prý nelze. Proč však to nelze, proto to žádných platných důvodů neuvádí. Praví jen, že prý v oné zvláštní samostatné žalobě musela by býti po případě řešena i míra zavinění stran, což prý v oposičním sporu není možno. To však jest důvod mylný, neboť otázka viny na rozluce byla rozřešena již rozsudkem vyslovujícím rozluku z viny obou stran a na míru této viny podle § 1266 obč. zák. nijak nepřijde. A ostatně, i kdyby přijití mohlo, jako že vskutku nemůže, proč by se otázka ta nemohla řešiti v tomto oposičním sporu, ano v každém sporu možno a nutno řešiti všecky otázky pro nárok v něm uplatňovaný rozhodné? Avšak to právě je to, že toto pro tento spor a tento návrh t. j. pro obor § 1266 obč. zák. rozhodno není, ježto předpis ten dává návrh na »dostiučinění«, v němž se kryje právě zejména návrh na výživné manželčino, jen straně nevinné proti vinné, takže při obapolné vině nároku toho vůbec není. Také to, co dále praví, že se rozlukový rozsudek nezabýval vůbec otázkou výživného, jest zcela nerozhodné, neboť, kdyby se jí byl zabýval a byl ji řešil, nebylo by třeba tohoto sporu, ale právě, že se jí nezabýval a ji neřešil, musil se žalobce řešení domáhati tímto sporem. Dovolatelka stále opakuje, že rozsudek vyslovující rozluku manželství není skutečností zrušující její vyživovací nárok, avšak nelíbí-li se jí toto pojetí, jest připomenouti, že její nárok na výživné zrušen jest vlastně rozlukou nastalou z viny obou stran, tedy také z její, a že je to jen metonymie, když se praví, že zrušen jest rozsudkem rozluku tu vyslovujícím. Jako však každá metonymie, je i tato zcela neškodná, a v takovém případě, jako zde, kde rozluka musí vždy býti nějakým soudním výrokem vyslovena, docela oprávněná. Rozluka z viny obou stran, tedy také z manželčiny, jest skutečností manželčin nárok na výživné zrušující, jak právě § 1266 obč. zák. dokazuje, a právem tedy má tu průchod oposiční žaloba podle § 35 ex. ř.
Citace:
Čís. 10036.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 160-161.