Čís. 10167.

Pojišťovací smlouva.
Vzhledem k velícímu předpisu vládního nařízení ze dne 13. října 1927, čís. 156 sb. z. a n., nelze platně ujednali smlouvu, stanovící pro pojištěnce nižší než minimální účast na škodě.
Pojišťovací návrh, obmezující nutnou minimální účast pojistníka na Škodě na míru tehdy již zrušeného min. nař. ze dne 28. října 1908, čís. 222 ř. zák., byl po zákonu nepřípustný a smlouval, uzavřená přijetím návrhu, neplatnou. V tom, že pojistka byla vyhotovena v ostatních bodech podle tohoto pojišťovacího návrhu, avšak s odchylkou co do výše nutné účasti pojistníka na škodě podle vl. nař. ze dne 13. října 1927, čís. 156 sb. z. a n., jest přijetí nabídky za jiné podstatné podmínky, tudíž její odmítnutí.
(Rozh. ze dne 25. září 1930, Rv I 1651/29).
Žalující pojišťovna domáhala se na žalovaném, by bylo uznáno právem, že pojišťovací smlouva mezi stranami jest platná, a by byl žalovaný uznán povinným, zaplatiti žalobkyni dospělou prémii. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Prvním soudcem jest zjištěno a zjištění to odvolatelkyní nebylo napadeno a proto je béře i soud odvolací za základ svého rozhodnutí, že žalovaný dne 8. prosince 1927 učinil žalující pojišťovně návrh na pojištění proti povinnému ručení s tím, že se na každé škodě súčastní 10%, nejméně 100 Kč, avšak žalovanému byla dne 7. března 1928 odeslána pojistka s upozorněním na nové vládní nařízení čís 156/1927, kterým se participace pojistníka zvyšuje ze 100 Kč na 400 Kč, pojišťovací smlouva od návrhu ze dne 8. prosince 1928 ve výši participace žalovaného na škodě se tedy uchylovala a žalovaný dne 14. března 1928 pojišťovací smlouvu vrátii Za tohoto stavu, an pojišťovací návrh žalovaného byl žalující pojišťovnou přijat za jiných podmínek, než se stala nabídka, nemohla vzhledem k ustanovení § 869 obč. zák., čl. 322 obch. zák. a § 2 zákona pojišťovacího ze dne 23. prosince 1917 čís. 501 ř. zák. vzniknouti pojišťovací smlova a nemohla vzniknouti smlouva na základě nového návrhu strany žalující dne 7. března 1928 odeslaného, poněvadž tento návrh žalovaný nepřijal. Vývody odvolatelky, že v souzeném případě ustanovení zákona čís. 156 z r. 1927, jímž se účast pojištěnce na škodě zvyšuje ze 100 Kč na 400 Kč, jest právem donucovacím, rovněž nemohou obstátí. Vždyť ustanovení to bylo vydáno již 13. října 1927, kdežto teprve 8. prosince na to byla uzavírána mezi stranami pojišťovací smlouva a bylo proto v té době žalobkyni a také jejím zástupcům vládní nařízení známo, přes to však, bez ohledu na toto nařízení žalobkyní se žalovaným byla ujednána účast na škodě do 100 Kč, uvedla proto žalobkyně žalovaného v omyl, a to v podstatné části smlouvy a z důvodu toho nemohl pro žalovaného vzniknouti závazek. Nehledíc však ani k tomu, co řečeno, donucovací právo nemůže nahraditi projev souhlasu jedné ze smluvních stran.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Právní posouzení věci odvolacím soudem jest v podstatě správné. Lze přisvědčiti právnímu názoru dovolatelky, že již dopisem ze dne 25. února 1928 přistoupila na pojišťovací návrh žalovaného ze dne 8. prosince 1927. Leč ani tím nedošlo k ujednání platné pojišťovací smlouvy, poněvadž tomu bránilo vládní nařízení ze dne 13. října 1927 čís. 156 sb. z. a n., podle něhož »pojištěnci musí sami hraditi škody do 400 Kč zcela a při škodách větších 10%, nejméně však 400 Kč, aniž mají nárok na riáhradu pojišťovatelem; úmluvou pak může býti zvýšen rozsah škod, které pojištěnci sami musí hraditi«. Vzhledem k tomuto velícímu předpisu nemohla býti platně ujednána smlouva, stanovící pro pojištěnce úhradu jen 100 Kč vzešlé škody, uváží-li se, že obmezení ručení pojišťovny nezbytnou účastí pojistníka na škodě do určité výše jest podstatnou částí smlouvy, čemuž nasvědčuje již sama zákonná úprava tohoto obmezení. Samo dovolání přiznává, že není možné, by strany uzavírající smlouvu vyloučily platnost velícího právního předpisu. Avšak neprávem z toho dovozuje, že za žádných okolností předmětem jednání nemůže býti výše účasti pojištěnce na případné pojištěné Škodě. Vždyť vládní nařízení čís. 156/1927 výslovně připouští úmluvu o pojístníkově účastí nad zákonné minimum. Proto pojišťovací návrh ze dne 8. prosince 1927 při otázce 14 výslovně zdůrazňuje také nutnou minimální účast pojistníka na každé škodě, arci jen v rámci tehdy již zrušeného ministerského nařízení ze dne 28. října 1908 čís. 222 ř. zák. Byl-li přijat pojišťovací návrh tohoto obsahu, ujednaly strany rozsah ručení po zákonu nepřípustný a smlouva byla neplatná (§ 879 obč. zák,). Tolik, pokud se věc posuzuje se stanoviska žalobkyně. Pokud pak by vůbec mohlo přijíti v úvahu, zda byl návrh přijat teprve zasláním pojistky dne 7. března 1928, vyhotovené jinak ve smyslu pojišťovacího návrhu, avšak s odchylkou co do výše nutné účasti žalovaného na škodě podle vládního nařízení čís. 156/1927, šlo by o přijetí nabídky za jiné podstatné podmínky (čl. 322 obch. zák.), na kterou žalovaný nepřistoupil, vrátiv dne 14. března 1928 zaslanou mu pojistku. Nebylo tu tedy nezbytného souhlasu, by smlouva mohla vůbec vzejiti (§ 869 obč. zák.). Nevadí, že by žalobkyně na podmínku pojišťovacího návrhu co do minimální účasti žalovaného na škodě do 100 Kč ani nebyla mohla přistoupiti vzhledem k vládnímu nařízení čís. 156/1927. Stačí, že žalovaný jen za předpokladu přípustnosti své účasti na škodě do 100 Kč učinil nabídku. Bylo ostatně povinností žalobkyně, by, jak to vyžaduje víra a důvěra v obchodním styku, již v dopisu ze dne 25. února 1928 upozornila žalovaného na nastavší změnu a tak mu umožnila, by se o své nabídce znovu vyjádřil.

Citace:

Čís. 10167. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 403-405.