Čís. 10204.

Pro rozepři, jíž se zaměstnanec domáhá na zaměstnavateli zaplacení na základě mimosoudního smíru ujednaného před živnostenským soudem, jest příslušným řádný soud. Neshoda stran o tom, zda se smír týká všech sporných nároků či jen některých z nich, činí smír neplatným a to ohledně částky, jež byla jen číselným výsledkem celkové dohody.
(Rozh. ze dne 3. října 1930, Rv II 814/29.)
Žalobce, zaměstnanec, domáhal se na žalovaném, zaměstnavateli, zaplacení 2100 Kč, jež se prý žalobci zavázal žalovaný zaplatili smírem před živnostenským soudem. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání, provádějíc dovolací důvod zmatečnosti (§ 503 čís. 1 a § 477 čís. 3 c. ř. s.), mylně doličuje, že prý žalobce uplatňuje nárok z poměru pracovního jako nárok ze mzdy za hodiny přes čas, tedy z pracovního poměru živnostenského, pro nějž však jest prý výlučně příslušný živnostenský soud podle zákona ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák. Než tomu není tak, poněvadž žalobce opírá žalobní nárok o jiný právní důvod, o mimosoudní dohodu se žalovanou firmou a z tohoto smíru žaluje, domáhaje se zaplacení smírem dohodnutých 2100 Kč, které mu žalovaná firma odpírá pro neplatnost smíru. Spory této právní povahy jsou však příslušnými rozhodovati řádné soudy a výtka zmatečnosti, opírající se o ustanovení § 477 čís. 3 c, ř. s., není opodstatněna. Dovolání jest však přisvědčiti, pokud napadá rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Mimosoudní spor stran o sporných mezi nimi nárocích jest smlouvou, k jejíž právní závaznosti bylo třeba srovnalé vůle stran (§§ 861, 869 obč. zák.). Projevy vůle stran musí býti určité a srozumitelné, má-li platně smlouva vzniknouti. Mylným jest názor odvolacího soudu, že stačilo k platnosti smlouvy, že se strany dohodly na určité částce 2100 Kč, kterou má žalovaná strana žalobci zaplatili, a že prý postačí, že tu byla dohoda o závazku žalované strany — neboť odvolací soud přezírá právní důvod závazku, na němž bylo právě vyplacení 2100 Kč závislým. Podle skutkových zjištění prvého soudu, jež v odvolacím řízení nebyla změněna, měl zástupce žalované firmy úmysl při ujednání mimosoudního smíru ze dne 24. ledna 1928 vyrovnali veškeré žalobcovy nároky proti žalované firmě ve smyslu dopisu ze dne 22. prosince 1927, jehož se též žalobce při jednání dovolával, úhrnnou částkou, která z původně nabídnutých 1500 Kč byla při konečné dohodě zvýšena na 2100 Kč, a bylo zjištěno ze svědecké výpovědi Dr. Heřmana F-a, že se i o nároku z automobilového úrazu při jednání mluvilo. Naproti tomu zjistil též prvý soud přísežným seznáním žalobce jako strana slyšeného, že smírem mínil vyrovnati jen nárok, jenž byl předmětem řízení u živnostenského soudu, nikoli též nárok z automobilového úrazu. Tyto zjištěné vady v projevu vůle stran však způsobily, že vůbec nedošlo ke srovnalé vůli stran o podstatných okolnostech a předpokladech, které měly býti podle úmyslu stran právě smírem upraveny. Ujednání však pro tyto nedostatky nestalo se právně platným (§ 1385 obč. zák.) ani o částce 2100 Kč, jež byla jen číselným výsledkem celkové dohody a na její platnosti závislým.

Citace:

Čís. 10204. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 475-476.