Čís. 1140.

Zněla-li obžaloba na loupežné zabití, neporušil porotní soud § 318 tr. ř. tím, že dal hlavní otázku, obsahující zákonné znaky zločinu loupeže, a dodatkovou, obsahující zákonné znaky zabití (§ 141 tr. zák.). Pří zločinu loupežného zabití jest hlavním činem loupež, zabití pak akcesorní formou viny.
(Rozh. ze dne 2. března 1923, Kr I 38/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Josefa K-a a Jana J-a do rozsudku krajského jako porotního soudu v Mostě ze dne 31. listopadu 1922, jímž byli oba stěžovatelé uznáni vinnými zločinem loupežného zabití dle §u 141 tr. zák., obžalovaný Jan J. krom toho též zločinem krádeže dle §§ 171, 173, 174 II. а), с), a 176 II. a) tr. zák. mimo jiné z těchto důvodů:
Stížnost Josefa K-a uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 6 §u 344 tr. ř. proto, poněvadž prý byla porušena ustanovení §§ 318, 319 a 320 tr. ř. Porušen prý byl předpis §u 318 tr. ř. tím, že porotcům nebyla dána hlavní otázka, kryjící se s obžalobou, jak to přikazuje ono místo zákona. Obžaloba klade prý obžalovanému za vinu, že spáchal společně s Janem J-em zločin loupežného zabití dle §u 141 tr. zák.; dle toho měla prý hlavní otázka odpovídati zcela obžalobě a zníti souhlasně s ní v ten smysl, zda obžalovaní, J. a Κ., v noci ze dne 22. na 23. července 1922 ve vzájemném a ujednaném srozumění jako spolupachatelé s Annou M-ovou v úmyslu, by se zmocnili cizích věcí movitých, v nepřátelském úmyslu tak násilně jednali, že z toho nastala její smrt. Stížnost není oprávněna. Zákon nezakazuje úchylky hlavní otázky od žalobní formule, není-li tím porušena totožnost trestného činu a nemá-li to vlivu na nějaké hledisko, závažné pro právní posouzení věci. Oprávnění soudu, odchýliti se od formule žalobní, vyplývá naopak z ustanovení odstavce druhého §u 323 tr. ř., kde se zůstavuje uvážení soudu, které skutečnosti mají se shrnouti v jedné otázce neb učiniti předmětem otázek zvláštních. V tomto případě ospravedlňuje postup soudu dále ještě toto: Loupežné zabití ve smyslu §u 141 tr. zák. je zločinem, složeným z loupeže a zabiti; jestiť dáno, bylo-li při podniknuté loupeži s člověkem jednáno tak násilně, že z toho povstala jeho smrt (§ 134 tr. zák.). Odpovídalo proto právní podstatě zločinu loupežného zabití a bylo též v zájmu zjednodušení a snazšího pochopení a posouzení věci porotci účelno, by jim dány byly otázky dvě, z nichž v jedné by docházely výrazu skutečnosti a zákonné znaky zločinu loupeže (§ 190 tr. zák.) v druhé pak skutečnosti a znaky zabití ve smyslu §u 141 tr. zák. Ve shodě se zákonem bylo též, když porotní soud otázku, znějící na zabití označil jako otázku dodatkovou. Mohliť porotcové ku zkoumání a hlasování o okolnostech, v otázce této obsažených, přistoupiti teprve poté, když odpověděli kladně otázku, znějící na loupež dle §u 190 tr. zák. Neboť při loupežném zabití dle §u 141 tr. zák. přichází zabití v úvahu pouze jakožto zjev, loupež doprovázející, takže loupež je činem hlavním, jímž zabití je podmíněno. Jestiť násilí na osobě jedním z prostředků loupeže (§ 190 tr. zák.); nabude-li tento prostředek takové síly, že přivodí kulposně smrt osoby napadené, je tu loupežné zabití. Z toho plyne, že zabití dle §u 141 tr. zák. není zločinem samostatným, jak zmateční stížnost mylně za to má, nýbrž je svou povahou akcesorní formou viny, jevící se v takovém použití násilí, potřebného jinak k loupeži, že má v zápětí smrt osoby napadené. Za tohoto právního pojetí nemohly otázky 2 a 5, mající za předmět znaky zabití dle §u 141 tr. zák., býti označeny jako otázky hlavní, nýbrž vzhledem ku nesamostatné, odvislé povaze zabití jakožto zjevu, loupež doprovázejícího, pouze jako otázky dodatkové. Tomu, že v tomto případě o porušení formelního předpisu §u 318 tr. ř. nemůže býti řeči, nasvědčuje i doslov tohoto §u, jež není tak kategorickým, že by vylučoval postup nalézacího soudu zmateční stížností vytýkaný (srov. »ist darauf gerichtet« a nikoliv »ist darauf zu richten«). Naopak ustanovení toto dlužno vyložiti ve spojení s §em 323 tr. ř., dle něhož jest soudu výslovně dáno na vůli, jakým způsobem a do jaké míry chce shrnouti jisté skutečnosti v jednu otázku. Krom toho všeho však nemůže zmateční stížnost v tomto případu s úspěchem uplatňovati shora uvedený důvod zmatečnosti, poněvadž takovému postupu brání druhý odstavec §u 344 tr. ř., neboť, i kdyby vytýkané porušení tu bylo, nemohlo býti na újmu obžalovaného, kdyžtě postupem soudu porotního bylo přímo v nebezpečí uvedeno stanovisko veřejné obžaloby, ani porotcové mohli rozložením základního obvinění ve dvě otázky býti svedeni k tomu, aby sice přisvědčili první a čtvrté otázce hlavní, ale záporně odpověděli na druhou a pátou otázku dodatkovou.

Citace:

č. 1140. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 143-145.