Čís. 10253.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.). Jest příhodou v dopravě elektrické dráhy, podnikne-li jízdu nebo pokračuje-li v jízdě, ač cestující pro přeplnění vozu musí státi na stupátku vozu. Příhoda v dopravě nebyla v takovém případě zaviněna poškozeným cestujícím. Pokud spoluzavinil cestující svůj úraz.
(Rozh. ze dne 23. října 1930, R II 373/30.)
Žalobce domáhal se na žalované elektrické dráze náhrady škody, ježto, nemoha se dostati do vozu elektrické dráhy, zůstal státi na stupátku, za jízdy spadl a se poranil. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Žalobce tvrdil ve, sporu, že vstoupil do vozu elektrické dráhy, který byl tak přeplněn, že se nemohl dostati do vozu a byl nucen zůstati na stupátku. Žalovaná strana tvrdila, že žalobce, když vlak jel mezi stanicemi v plné jízdě, pobíhal před vlakem, najednou zůstal státi a snažil se naskočitř na zadní plošinu vozu, nepodařilo se mu to ale a spadl na zemi. Žalovaná strana vedla tedy, by se zprostila zodpovědnosti podle předpisu § 1 zák. o ručení železnic ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., nikoli, jak mylně se domnívá, vyviňovací důkaz podle § 2 cit. zák. v tom směru, že příhodu v dopravě zavinil žalobce sám, nýbrž důkaz, že úraz nebyl způsoben příhodou v dopravě, jak předpokládá § 1 cit. zák., nýbrž jen zaviněním žalobce. Odvolací soud uvádí, že nebylo prokázáno, že žalobce za jízdy na vůz naskočil, dále, že tu jde o příhodu v dopravě, neboť vůz elektrické dráhy byl tak přeplněn, jak žalobce uvádí, a nebezpečnost žalobcova umístnění na stupátku vedla k jeho poranění. Tomu nelze rozuměti jinak, než, že odvolací soud, ano nebylo prokázáno to, co tvrdí žalovaná, že žalobce za jízdy na vůz naskočil, má za zjištěno, že věc se sběhla tak, jak tvrdí žalobce, že tedy žalobce pro přeplněni vozu musil zůstati na stupátku a že toto jeho nebezpečné umístnění jest v příčinné souvislosti s úrazem. Nepřiléhá tedy předpoklad žalované strany, že nebylo prokázáno, jak k úrazu došlo, a jest při právním posouzení věci vycházeli z toho, co, jak dolíčeno, odvolacím soudem bylo zjištěno, totiž, že žalobce za jízdy na vůz nenaskočil; pokud tedy žalovaná strana ve svých vývodech vychází z předpokladu jiného, nelze ji sledovati. Jak nesporno, jest zakázáno, za jízdy elektrické dráhy dlíti na stupátkách vozu. Neodpovídá tedy normálnímu provozu elektrické dráhy, když se jízda podnikne nebo se v jízdě pokračuje, ač cestující pro přeplnění vozu musí státí na stupátku vozu. Jelikož odvolací soud nabyl přesvědčení, že žalobce na vůz za jízdy nenaskočil, nýbrž nastoupil ve stanici, stál na stupátku, poněvadž pro přeplnění vozu se dovnitř dostali nemohl a přes to bylo v jízdě pokračováno, jde o událost od normálního provozu se odchylující, o příhodu v dopravě podle § 1 zákona ze dne 5. března 1869 čís. 27 ř. zák. Ježto odvolací soud dále po skutkové stránce zjistil, že toto nebezpečné umístnění žalobce na stupátku jest v příčinné souvislosti s úrazem, jsou tu veškeré předpoklady tohoto zákonného ustanovení, podle něhož podnik jest odpovědný za škodu podle § 1325 až 1327 obč. zák. Jelikož provozování železničního podniku, jmenovitě řízení jízdy vymyká se úplně vlivu žalobce, nelze mluviti o tom, že příhodu v dopravě shora vylíčenou zavinil žalobce a že tudíž jest žalovaná strana podle § 2 cit. zák. vyviněna. Leč odvolaci soud správně rozpoznal, že přes to žalovaná strana neručí sama za veškerou škodu, i když nelze souhlasiti s jeho odůvodněním a s jeho názorem, že ručí se žalobcem v poměru 4:1. Podnik ručí podle § 1 cit. zák., bylo-li příhodou v dopravě železnice způsobeno tělesné poškození nebo smrt člověka. Z toho plyne, že podnik ručí jen potud, pokud úraz jest v příčinné souvislosti s příhodou v dopravě a tedy také jen tou měrou, jakou úraz byl způsoben příhodou v dopravě. Bylo-li tělesné poškozeni neb usmrcení člověka způsobeno nejen příhodou v dopravě, nýbrž i jinými okolnostmi, jest děliti škodu právě tak, jako se podle § 2 cit. zák. dělí, bylo-li prokázáno, že žalobce spoluzavinil příhodu v dopravě. V souzeném případě byl úraz způsoben nejen příhodou v dopravě, nýbrž i žalobcem tím, že nastoupil na přeplněný vůz a podnikl, ačkoliv to je zakázáno, jízdu, stoje na stupátku, na nebezpečném místě. Že podle svého věku poznati mohl bezpráví tohoto svého jednání, zdůraznil správně odvolací soud. Jde ještě o to, v jakém poměru byl úraz žalobcův zaviněh příhodou v dopravě (dráhou) na jedné straně a zaviněním žalobcovým na straně druhé. A tu nutno přihlédnouti k tomu, že jde na straně dráhy o příhodu, která se opakuje dosti často, o příhodu, o níž snadno lze předvídati, že z ní mohou povstati škody na lidském zdraví a jimž proto snadno lze zabrániti vhodnými prostředky, kdežto na straně žalobce jde o lehkomyslné jednání hocha desetiletého, u něhož sice nelze předpokládati zvláštní opatrnost, avšak tolik prozíravosti, že byl s to poznati, že se dopouští nebezpečného počínání. Jest tedy usouditi, že dráze jest nésti škodu sice větším dílem než žalobci, ovšem ne takovým poměrem, jak jej ustanovil soud druhé stolice, a nejvyšší soud má za to, že dělení škody v poměru 1:2 odpovídá spravedlivému posouzení věci. Žalobce má tedy nésti škodu jednou, dráha dvěma třetinami. Leč i při tomto stavu věci je třeba provésti důkazy o tom, zda tvrzená škoda vzešla a zda požadovaný žalobní nárok jest co do výše opodstatněn. Správně proto odvolací soud rozsudek prvého soudu zrušil a odkázal věc k novému jednání a rozhodnutí.

Citace:

č. 10253. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 584-586.