Čís. 10241.Ujednání, jímž se jeden z manželů (manželka) za úplatu napřed zavazuje, že dá souhlas k žalobě nebo k žádosti druhého manžela o rozluku, jest podle § 879 obč. zák. nicotné. Nicotné jest i prohlášení manželky, že se vzdává nároku na výživné, souvisí-li spolu těsně úmluva o vzdáni se výživného s úmluvou o úplatě za závazek dáti souhlas k rozluče.(Rozh. ze dne 18. října 1930, Rv I 1975/29).Při dobrovolném rozvodu manželství od stolu a lože uzavřeli manželé Hynek a Štěpánka K-ovi dohodu tohoto obsahu: Oba manželé souhlasně prohlásili, že 10.000 Kč složených na úplné vyrovnání alimentačních nároků Štěpánky K-ové za podmínek v návrhu uvedených uloženo jest u advokáta a že 5.000 Kč obdrží manželka Štěpánka K-ová v den. kdy usnesení o povolení rozvodu nabude právní moci, co pak se týče výplaty druhé polovice ze složených peněz 5.000 Kč, dohodli se oba manželé na tom, že částka tato může býti Štěpánce K-ové zaplacena nejen v den, kdy po uděleném souhlasu s rozlukou příslušné soudní usnesení (rozlukové) nabude právní moci, nýbrž i tehdy, kdyby Hynek K. (manžel) před uplynutím jednoroční lhůty stanovené k rozluce zemřel, anebo kdyby po uplynutí zmíněného jednoho roku, nejdéle do jednoho měsíce žádost o rozluku nepodal, při čemž — jak ve smíru výslovně se uvádí — se ovšem předpokládá, že by Štěpánka K-ová provedení rozluky odepřením souhlasu nezmařila. Ve zmíněném smíru prohlásila pak Štěpánka K-ová výslovně, že veškeré její vyživovací nároky pro dobu minulou i budoucí jsou vyrovnány. Štěpánce K-ové bylo vyplaceno 5.000 Kč po rozvodu. Hynek K. žádal pak o rozluku manželství podle § 15 rozl. zák., avšak jeho žádost byla zamítnuta, ježto Štěpánka K-ová se žádostí za rozluku nesouhlasila. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se Štěpánka K-ová na Hynku K-ovii placení výživného tvrdíc, že dohoda, která byla uzavřena o soukromoprávních vyživovacích jejích poměrech, jest neplatná proto, že jest neurčitá, nejasná a nesrozumitelná, dále proto, že se příčí dobrým mravům. Neurčitost, nejasnost a nesrozumitelnost dohody spatřovala v tom, že není v dohodě uvedeno, co se má státi s 5.000 Kč, kdyby tam uvedený předpoklad nenastal, v podmínce pak, kterou si žalovaný vymínil, že se výplata 5.000 Kč může státi, kdyby žalobkyně provedení rozluky odepřením svého souhlasu nezmařila, chtěl žalovaný ji donutiti k souhlasu s rozlukou manželství a jí takto právo k odepření souhlasu odejmouti, v čemž jest spatřovati úmluvu proti dobrým mravům a neplatnost dohody. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolatelka netrvá již na tvrzení, že dohoda při dobrovolném rozvodu o výživném jest neplatná proto, že jest neurčitá, nejasná a nesrozumitelná. Dovozuje však, že úmluva, jíž se slibuje manželce úplata za její svolení k rozluce (ke zrušení manželství) jest nicotná podle § 879 obč. zák., poněvadž prý celé ujednání jest považovati za jednotný, nerozlučný celek, jehož jednotlivé články nelze od sebe oddělili, že jest celá úmluva nicotná podle § 878 obč. zák. Než odvolatelce nelze dáti za pravdu. Soud odvolací sdílí právní stanovisko prvního soudu a souhlasí s jeho odůvodněním, jež vývody odvolatelky nebylo v ničem vyvráceno ani otřeseno. K těmto vývodům jest jen uvésti: Z ujednání, o něž jde, vyplývá, že žalobkyně měla dostati za to, že se vzdala nároku na výživné 5.000 KČ v den, kdy usnesení o povolení dobrovolného rozvodu nabude moci práva; tato částka byla žalobkyní také vyplacena. Dalších 5.000 Kč mělo se jí dostati až po roce, a to jen za dalších podmínek, zvlášť ujednaných, uvedených v protokole ze dne 11. prosince 1926. Podmínky ty se nesplnily a nedošlo proto k výplatě dalších 5.000 Kč, Z toho plyne, že není tu nerozlučnosti a vzájemné odvislosti jednotlivých článků úmluvy, jak odvolatelka snaží se dolíčítí.Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou předchozích stolic a vrátil věc soudu prvé stolice k novému projedhání a rozhodnutí. Důvody:Dovolání, uplatňujícímu dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., nelze upříti oprávnění. Dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, že žalobkyně nemůže žádati na žalovaném výživné proto, že se toho nároku vzdala a že ujednání stran ze dne 11. prosince 1926 není nicotné. Hlavním účelem tohoto ujednání a žádosti za rozvod byla, jak zřejmo z doslovu a smyslu sporného ujednání, rozluka manželství. Praví se v ujednání, že se předpokládá, že žalobkyně odepřením souhlasu k rozluce její provedení nezmaří a že částka 5.000 Kč může jí býti zaplacena v den, kdy po jejím souhlasu s rozlukou příslušné soudní usnesení nabude právní moci. Částka 5.000 Kč měla tedy býti především odměnou za souhlas s rozlukou manželství pro nepřekonatelný odpor. Tento souhlas není však jen formalitou, aniž smí býti dáván jen na oko. Má podle úmyslu rozlukového zákona býti výronem pravé vůle a svobodného rozhodnutí a jeho projevem má býti dotvrzeno, že tu jest skutečně odpor manžela rozluky se domáhajícího, jejž jako vniterní postup těžko lze kontrolovali. Tomu-li tak, nelze připustiti, by se souhlas druhého manžela k rozluce stal předmětem obchodování, poněvadž by tím bylo umožněno obcházení zákona a nekalé využitkování snahy manželského soudruha o rozvázání svazku manželského. Ujednání, jímž se jeden z manželů za úplatu napřed zavazuje, že dá souhlas k žalobě nebo k žádosti druhého manžela o rozluku, nesrovnává se s úmyslem rozlukového zákona a s obecnými názory o slušnosti, a jest proto podle § 879 obč. zák. nicotné (viz rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 1033 sb. n. s.). Ustanovením, že částka 5.000 Kč může býtil žalobkyni zaplacena také tehdy, kdyby žalovaný před uplynutím jednoroční Ihůty k rozluce zemřel, měl patrně jen býti zastřen opravdový ráz této částky jako odměny za souhlas žalobkyně s rozlukou, neboť jde tu vlastně o odkaz, který pro nedostatek formy není platný (§§ 553, 577 a násl. a 647 obč. zák.). Další ustanovení, že připadne tato částka žalobkyni, i kdyby žalovaný do jednoho měsíce po uplynutí uvedené jednoroční lhůty nepodal žádost za rozluku manželství, žalovaný, anť usiloval o rozluku manželství, jisté nemínil vážně, podav tuto žádost již dne 22. prosince 1927, tedy před uplynutím řečené jednoroční lhůty. Z toho, co bylo uvedeno, je také zřejmo, že ujednání ze dne 11. prosince 1926, které jest ovládáno hlavním jeho účelem, rozlukou manželství, nelze rozděliti na dvě samostatné části a rozeznávati úmluvu o vzdání se vyživného žalobkyni a ujednání odměny za její souhlas s rozlukou manželství. Správnosti tohoto výkladu ujednání nasvědčuje již jeho úvodni věta: »Oba manželé souhlasně uvádějí, že 10.000 Kč složených na úplné vyrovnání alimentačních nároků Štěpánky K-ové za podmínek v návrhu uvedených uloženo jest u advokáta.« Jde tu tedy o jednotnou částku a proto nelze předpokládati, že se žalobkyně chtěla spokojiti jen s její polovicí pro případ, kdyby k vyplacení odměny za souhlas s rozlukou manželství nedošlo. Ujednáni v úmluvě ze dne 11. prosince 1926 jsou tedy spolu tak spjata, že tvoří nerozlučný celek, že platnost a účinnost jednoho ujednání jest závislá na platnosti a účinnosti druhého a že jedno bez druhého nemůže obstáti. Neprávem dovolává se proto soud prvé stolice rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 2017 sb. n. s., kde jest vyslovena zásada, že, příčí-li se část ujednání zákonu, není tím celá úmluva nicotnou, nýbrž jen ujednání zákonu odporující a že se ostatní úmluva, pokud může obstáti samostatně, zachová v platnosti. Samostatná a nicotností nestižená jest podle této zásady ovšem úmluva ze dne 11. prosince 1926, pokud se dotýká nezletilého Otty K-a. Za tohoto stavu Věci jest lhostejno, že předmětem žaloby není nárok na odměnu za souhlas s rozlukou a že podle § 8 dvorského dekretu ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s. dobrovolnou rozluku manželství nelze povolovati, nejsou-li strany co do výživy manželky a dětí, co do rozdělení společného jmění nebo jiných vzájemných nároků zúplna a bezpodmínečně vyrovnány, že tedy sporná úmluva byla nutná vzhledem k tomuto předpisu, dále lhostejno, že k výplatě odměny za souhlasu s rozlukou manželství skutečně nedošlo a že žalobkyně polovici 10.000 Kč jí vyplacenou dosud nevrátila. Judikátu bývalého nejvyššího soudu ve Vídni čís. 244 a rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 2030, 7105, 7633 a 8110 sb. n. s. dovolává se žalovaný neprávem, neboť mají jiný skutkový podklad než rozepře, o niž jde, a otázka, zda manželčin nárok na výživu jest povahy soukromoprávní a zda se ho může platně vzdáti, není v tomto případě rozhodná. Nižší soudy neposoudily věc po právní stránce správně, vyslovivše názor, že se žalobkyně zažalovaného nároku platně vzdala, neboť, je-li, jak dolíčeno, sporná úmluva nicotná, jest nicotné také prohlášení žalobkyně, že se vzdává výživného, a proto nelze žalobu zamítnouti z důvodu nižšími soudy uvedeného.