Č. 12462.

Řízení správní: * »Jinými patrnými nesprávnostmi«, které opravňují úřad k opravě dle § 73 spr. řádu, rozumějí se jen takové zřejmé rozpory smyslové a omyly povahy skutkové, jichž oprava nemá vlivu na obsah opravovaného rozhodnutí.
(Nález z 25. června 1936 č. 13502/36.)
Věc: Lambert M. v Praze proti rozh. zem. úřadu v Praze z 12. prosince 1933 o dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí (oprava rozhodnutí podle § 73 spr. řádu).
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Trhovou smlouvou ze 14. května 1926 prodali Lambert M. ml. a spol. jako dědicové Lamberta M. dům čp. 172 ve Svobodných Dvorech manželům Františku a Anně K. Platebním rozkazem z 28. května 1931 vyměřil zem. inspektorát zcizitelům dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Odvolání zcizitelů, v němž namítáno, že pozůstalost po Lambertu M. st. jako strana prodávající nebyla vůbec vyzvána podati přiznání, takže nemohly býti uplatňovány náklady, zamítl okr. úřad v Hradci Králové rozhodnutím z 18. července 1933. V důvodech poukázal k tomu, že výzva k přiznání byla doručena 14. července 1930 do rukou Lamberta M. ml., přiznání podáno nebylo a k nákladům teprve v odvolacím řízení uplatňovaným přihlížeti nelze.
K odvolání Lamberta M., v němž tento popíral, že byl pověřen zastupováním ostatních spoludědiců, zem. úřad v Praze rozhodnutím ze 17. října 1933 platební rozkaz z 28. května 1931 zrušil »za tím účelem, aby zem. inspektorát provedl nové vyměřovací řízení«. Nelzeť ustanovení § 16 odst. 4 dávk. prav. aplikovati na spoludědice, kteří do odevzdání pozůstalosti nejsou spoluvlastníky podle § 361 o. z. o., nýbrž jen zástupci pozůstalosti. Úřad je proto povinen vyzvati dědice, aby si jmenovali společného zmocněnce; neučinil-li tak, je povinen prováděti vyměřovací řízení s každým spoludědicem individuálně. Úřad provedl řízení s dědicem, který ostatními spoludědici k jich zastupování zmocněn nebyl.
K upozornění zem. inspektorátu z 24. listopadu 1933, že podle usnesení okr. soudu v Karlině z 15. června 1926 byla pozůstalost v den uzavření trhové smlouvy téměř již rok odevzdána dědicům, takže dědicové v den smlouvy byli již spoluvlastníky prodávané nemovitosti ve smyslu § 16 odst. 4 dávk. prav., opravil zem. úřad v Praze novým rozhodnutím z 12. prosince. 1933 svoje rozhodnutí ze 17. října 1933 podle § 73 správ. řádu tak, že zrušil platební rozkaz z 28. května 1931 »za účelem doplnění vyměřovacího řízení zjištěním, kdy byla pozůstalost dědicům skutečně odevzdána«. V důvodech uvedeno: »Jak bylo v rozhodnutí ze 17. října 1933 vyloženo, nejsou spoludědicové až do odevzdání pozůstalosti spoluvlastníky pozůstalostního jmění ve smyslu § 361 o. z. o. a nevztahuje se na ně předpis odst. 4 § 16 dávk. prav. Kdy však byla v daném případě pozůstalost skutečně odevzdána, není ze spisů patrno. Skutková podstata je proto neúplná a neposkytuje dostatečného podkladu pro právní posouzení věci. Třeba ji proto v tomto směru doplniti.«
O stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí, bylo uváženo:
Žal. úřad, jak patrno z nař. rozhodnutí, opravil svoje rozhodnutí ze 17. října 1933 na základě § 73 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. Stížnost popírá, že byly splněny předpoklady pro použití tohoto ustanovení, a namítá, že úřad nebyl oprávněn zrušiti původní své rozhodnutí ani podle § 83 cit. nař. a naopak byl svým rozhodnutím, jež nabylo formální i materiální právní moci, vázán.
Otázkou, mohl-li žal. úřad pozměniti svoje rozhodnutí na základě § 83 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., nss zabývati se nemusil, ježto úřad o toto ustanovení nař. rozhodnutí neopřel. I bylo toliko zkoumati, zda žal. úřad pro úpravu původního svého rozhodnutí měl dostatek opory v ustanovení § 73 cit. nař. Podle tohoto předpisu může úřad kdykoli z úřední moci nebo k návrhu »opraviti chyby ve psaní, nebo v počtech, jakož i jiné patrné nesprávnosti v rozhodnutí nebo v jeho vyhotovení.« Není pochyby, že nešlo tu ani o opravu pouhé chyby ve psaní nebo v počtech, ani o napravení jiného zřejmého poklesku ve vyhotovení. Ze srovnání obou rozhodnutí vyplývá, že šlo o změnu obsahu rozhodnutí. Shledal-li totiž žal. úřad v původním svém rozhodnutí potřebu provésti celé vyměřovací řízení od počátku znovu, uznal v nař. rozhodnutí na pouhé jeho doplnění zjištěním jediné skutkové okolnosti. Je nyní otázka, zda tuto změnu obsahu rozhodnutí lze podřaditi pod zbývající případ, na nějž myslí § 73 cit. vlád. nař., t. j., zda jde o »jinou patrnou nesprávnost« rozhodnutí. Přímé odpovědi nedává ani toto ustanovení samo, ani jiný předpis správního řádu č. 8/1928 Sb. Nepřímá odpověď, a to negativní, však plyne z těchto úvah: Správní řád, stanoviv, že rozhodnutí, výměry nutno vydávati písemně (§ 72), učinil také opatření, aby se touto písemnou formou dostalo stranám takového sdělení, které i obsahem odpovídá skutečné vůli rozhodujícího úřadu. Pamatoval v § 73 — zřejmě po vzoru soudního řádu č. 113/1895 ř. z. (§ 419 a další) — na to, aby nedopatření, poklesky, které se přihodily při koncipování nebo při vyhotovování rozhodnutí, nemusily býti napravovány cestou odvolání — tedy prostředkem, který je vyhrazen toliko stranám a který vyžaduje jednak dodržení rekursní lhůty, jednak zákroku jiného než úřadu rozhodovacího, — nýbrž kratší a pro strany i úřad schůdnější cestou, cestou opravy, prováděné buď k pouhému návrhu nebo i z moci úřední. Podle § 73 spr. řádu může i úřad sám bez zakročení strany svoje rozhodnutí opraviti. Tato možnost není ovšem neomezená. Mimo případy, kdy jde o chyby ve psaní nebo v počtech, lze cestou naznačenou v § 73 napraviti jenom »patrné nesprávnosti«. O »patrné« nesprávnosti lze mluviti jenom tehdy, když nesprávnost je ze souvislosti celého rozhodnutí zřejmá, tedy bez dalšího snadno seznatelná. Může se tedy jednati jenom o zřejmé smyslové rozpory a omyly povahy skutkové, jichž opravou se na obsahu a smyslu rozhodnutí nic nemění. Změna obsahu rozhodnutí naproti tomu možná jest jen cestami, jež naznačuje správní řád v hlavě V. a VI., t. j. především na základě opravného prostředku strany, mimo tento případ pak jen podle §§ 83 a 86 odst. 2.
Žal. úřad provedl nař. rozhodnutím změnu obsahu rozhodnutí ze 17. října 1933 na podkladě ustanovení § 73 správního řádu. Jeho názor, že má ke změně původního svého rozhodnutí způsobem v nař. rozhodnutí uvedeným a stížností naříkaným dostatečný podklad v ustanovení § 73, je však mylný.

Citace:

Čís. 6406. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1940, svazek/ročník 21, s. 210-210.