Čís. 10323.

Jde o nárok veřejnoprávní, náležející k příslušnosti krajského civilního soudu v Praze podle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., domáhá-li se trestanec na státu náhrady škody, již utrpěl, byv přidělen správou trestnice k obsluze stroje.
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1930, R I 757/30.)
Žalobce uplatňoval proti státu nárok na náhradu škody, tvrdě, že byl jako trestanec přidělen správou trestnice k obsluze ždímacího stroje, ač nebyl s touto, prací obeznámen, a že mimo to stroj nebyl dostatečně zabezpečen, čímž se stalo, že mu bylo pravé předloktí z loketního kloubu vytrženo, amputováno a prothesou nahraženo. K námitce nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice (krajský civilní soud v Praze) žalobu odmítl. Důvody: Žalobce utrpěl úraz, vykonávaje práci přikázanou mu jako trestanci. Správa věznice jest oprávněná užívati trestanců k domácím práčem. Právo na náhradu škody jest zpravidla jako každé jiné soukromé právo uplatniti u řádného soudu. Zásada ta platí i proti státu. Z tohoto pravidla jest však výjimka, vztahující se i na náš projednávaný případ, an náhradní nárok jest odvozován ze škody, kterou způsobily orgány státu, vykonávající výsostní práva státu. Stát neručí za škodu, nevystupuje-li jako soukromoprávní podnikatel, nýbrž jako představitel svrchovanosti, kterou provádí svými orgány (§ 92 úst. list.). Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Jde o žalobu o náhradu škody z úrazu, který se žalobci stal za výkonu trestu žaláře v trestnici a který podle tvrzení žalobce zavinila správa trestnice tím, že jednak ždímací stroj, k jehož obsluze byl žalobce přikázán, nedala opatřiti předepsaným ochranným rámem, jednak, žalujícího, práce se strojem neznalého řádně o práci té nepoučila. Považuje-li se nárok ten za soukromoprávní nárok na náhradu škody, byla by příslušnost soudu očividnou podle § 1 j. n. Než i když se přihlíží k tomu, že výkon trestní pravomoci jest poměrem práva veřejného, jak tomu nesporně jest, a i když se má za to, že jde proto o nárok z důvodu veřejnoprávního, jest pro rozhodnutí o nároku tom rovněž příslušným soud prvé stolice podle ustanovení § 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., ježto rozhodování o nároku tom není přikázáno žádnému úřadu správnímu a tudíž příslušnost nejvyššího soudu správního podle § 2 čís. 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 3 sb. z. a n. nepřichází v úvahu. Zda stát neručí za škodu, an nevystupuje jako soukromoprávní podnikatel, nýbrž jako představitel státní svrchovanosti, jak soud prvý v napadeném usnesení dovozuje, není pro otázku přípustnosti pořadu práva rozhodným; to bude po případě řešiti, až bude rozhodováno o věci samé.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Výkon trestu, uloženého trestním soudem, náleží výsostné moci státní. Výkon trestu na svobodě přináší sebou povinnost trestance vykonávati práce, které mu správa trestnice (věznice) uloží (§ 10 domácího řádu pro mužské trestnice, po případě věznice). Nejde tu o soukromohospodářský podnik státu, kde by stát ovšem podléhal normám práva občanského, nýbrž o výkon vrchnostenské státní moci, a žalobce odvozuje svůj nárok právě z vadného výkonu této moci. Jde tedy o nárok veřejnoprávní, uplatňovaný proti státu, třebaže má nátěr soukromoprávního nároku na náhradu škody z bezprávného činu (ex delicto). Zákon ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. zřídil vedle řádného pořadu práva ještě mimořádný soudní pořad pro nároky proti státu nebo proti jeho jednotlivým zemím, pokud o nároku nepřísluší rozhodovali nejvyššímu správnímu soudu podle § 2 čís. 6 zákona z téhož dne čís. 3 sb. z. a n. Podle stálé judikatury nejvyššího soudu má zákon na mysli jen nároky veřejnoprávní a jde již jen o otázku, zdá souzený nárok nenáleží podle § 2 čís. 6 zák. čís. 3/1918 k příslušnosti úřadů správních, neboť pak by jejich rozhodnutí, učiněné v pořadí stolic, přezkoumával nejvyšší správní soud a nedopadal by tu předpis § 1 zákona čís. 4/1918. K příslušnosti správních úřadů náleží věci, které jsou jim zákonem přikázány k vydání »rozhodnutí« moci práva schopného. Takového zákonného předpisu není pro náhradní nárok v souzeném případě a proto náleží tento spor na mimořádný soudní pořad, počínající u krajského soudu civilního v Praze, kde byla právě žaloba podána. Právem tudíž rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Uvádí-li žalovaná strana v dovolacím rekursu, že stát za své svěřence (snad zřízence) ručí jen ve výjimečných a zvláštním zákonem určených případech, zabíhá do věci samé, neboť tuto otázku nelze řešiti v nynějším údobí řízení, kde jde jen o rozhodnutí, zda krajský soud civilní v Praze právem žalobu odmítl, či zda o ní měl podle zákona jednati a rozhodnouti.

Citace:

č. 10323. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 728-730.