Čís. 10389.
Pokud nelze odložiti exekuci k vydobytí výživného manželských děti proti otci.
Nárok dětí na výživné nemůže býti zajištěn jistotou podle § 44, druhý odstavec ex. ř.
(Rozh. ze dne 11. prosince 1930, R I 931/30).
Manželský otec navrhl, by byla odložena exekuce, vedená proti němu dětmi k vydobytí výživného. Soud prvé stolice odklad povolil, rekursní soud zamítl návrh na povolení odkladů. Důvody: Odklad exekuce jest povoliti jen, hrozí-li tomu, kdo žádá za odklad, nebezpečí nenahraditelné nebo těžce napravitelné újmy (§ 44 ex. ř.). V případě, o nějž jde, však nebezpečí takové dlužníku nehrozí, jde o výživné na dvě nezletilé manželské dítky dlužníka, k němuž nejen podle § 141 obč. zák., nýbrž i podle soudního smíru ze dne 4. prosince 1927 a podle usnesení okresního soudu ze dne 28. února 1929 jest zavázán. Starší z dětí jest narozeno dne 3. února 1917, mladší dne 19. července 1920. Bude-li míti dlužníkova oposiční žaloba úspěch, bude si moci přeplacené výživné započítati na výživné, jež v budoucnosti musí platiti, a při dnešním věku dítek 10 a 13 let není obavy, že by tímto způsobem nedošel úhrady své pohledávky, poněvadž jeho vyživovací povinnost by dříve počínala, čímž by ovšem jeho nárok nezanikl. Škoda, kterou by děti mohly odkladem exekuce, i na vzdělání i na zdraví utrpěti, je jistě nenahraditelnější a pracnější, než škoda, která by snad mohla vzniknouti jich otci a byla by jen škodou hmotnou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle § 44 prvý odstavec ex. ř. nesmí býti odklad exekuce povolen, může-li býti exekuce dále vedena bez nebezpečenství majetkové újmy nenahraditelné nebo těžce napravitelné pro toho, kdo žádá za odklad, jest však uvážiti, že jde podle exekučního titulu o výživné, jehož se má dostati vymáhajícím věřitelkám podle § 141 obč. zák. jde o úhradu životních potřeb vymáhajících věřitelek s tím i o možnost jejich fysické existence a proto o více, než jen o zájem majetkový. Nesejde na tom, že jde o výživné za dobu minulou a proto již jen o peněžité plnění, které jest náhradou za poskytování skutečné výživy. To způsobil dlužník sám, nesplniv včas závazek, který mu uložil soud, a z tohoto prodlení, ať bezděčného ať úmyslného nemůže míti prospěch, nemůže mu býti odkladem exekuce umocňováno, by své děti přes příkaz § 141 obč. zák. po dobu sporu ponechával bez zákonité výživy. Z toho dovolací soud usuzuje, že jest zájem vymáhajících věřitelek na vymožení výživného, na provedení exekuce nepoměrně mocnější, než dlužníkův zájem na odložení exekuce. Nárok vymáhajících věřitelek nemůže býti zajištěn jistotou podle § 44 druhý odstavec ex. ř., ježto záleží v plnění výživného, které musí býti plněno pravidelně a ihned, má-li vůbec býti dosaženo jeho účele. Jde o úhradu potřeb, které nesnesou odkladu, které musí býti ihned ukojeny. Odložení tohoto plnění mohlo by býti spojeno se zánikem fysické existence, čímž jest převážen zájem dlužníka na neprovedení exekuce. Rozhodnutí rekursního soudu je správné, vyhovuje věci i zákonu.