Čís. 10225.

Na nemovitosti v pozemkových knihách zapsané nelze vésti exekuci podle § 90 ex. ř. Na přidělené nemovitosti, pokud příděl není konečný, nelze vésti exekuci vůbec, po konečném přídělu však jen podle předpisů přídělového zákona. Nelze najmě vésti exekuci na držební a užívací práva dlužníkova k přiděleným nemovitostem.
(Rozh. ze dne 10. října 1930, R II 364/30).
Vymáhající věřitel navrhl povolení exekuce vnuceným zřízením zástavního práva na nemovitostech, jež byly dlužníku v pozemkové re formě přiděleny, dosud však mu knihovně nebyly připsány. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody : Především neměla exekuce býti povolena proto, že z exekučního návrhu a z jeho příloh jest nad pochybnost zřejmo, že jde o pozemky, které sice nejsou dosud zapsány v pozemkové knize, kteréž však jsou vloženy v zemských.deskách jako součást velkostatku pojatého do přídělového řízení. Na takové pozemky nelze vésti exekuci podle § 90 ex. ř., nýbrž podle § 88 ex. ř. Žádaný způsob exekuce bylo zamítnouti, an jesť podle zákona nepřípustný. Žádaný způsob exekuce jest však nepřípustný i proto, že odporuje předpisům přídělového zákona (§§ 1 až 3, 15, 23, 36 zák. čís. 81/1920 sb. z. a n.). Z exekučního návrhu a z jeho příloh jest patrno, že pozemky, o něž jde, jsou pozemky přidělené dlužníku podle zákona o pozemkové reformě. Podle stálé a neúchylné praxe nejvyššího soudu nelze zabaviti nárok na příděl bez svolení Státního pozemkového úřadu a zákaz zcizení a zatížení takovýchto pozemků se vztahuje i na exekuce zabavením a vnucenou správou požívacího práva. Otázka ta byla řešena nejvyšším soudem již tolikráte, že není zapotřebí, by se jí rekursní soud ještě blíže zabýval, a stačí odkázati aspoň na rozhodnutí otištěná ve sbírce nejvyššího soudu pod čís. 5851, 8254, 8090, 7711, 8116, 7960 a j. Nelze-li vésti exekuci zabavením nároku na odevzdání a na připsání přidělené nemovitosti do knihovního vlastnictví, nelze tuto nemožnost obejiti formou navrhované exekuce. Nelze-li povoliti exekuci na pozemky přidělené a knihovně již připsané, tím méně lze povoliti zabavení pozemků, které dosud připsány nejsou a jichž vlastníkem jest dosud osoba třetí, jíž jsou pozemky knihovně připsány, takže mohla by se vésti na ně exekuce jen knihovním vkladem. Vymáhající věřitel vůbec ani netvrdí, že Státní pozemkový | úřad dal svolení k navrhovanému způsobu exekuce.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu
a to
s poukazem na důvody napadeného usnesení, správné v tom, že na nemovitosti v knihách zapsané nelze vésti exekuci podle § 90 ex. ř., a že na nemovitosti přidělené, pokud příděl není konečný, nelze vůbec vésti exekuci, po konečném přídělu však jen podle předpisů přídělového zákona, t. j. pokud nejde o nedíl, jen pokud tomu neodporují omezení uložená přídělovou listinou podle § 23 příd. zák., a, pokud jde o nedíl, jen pokud se to srovnává s předpisy § 35, 36 příd. zák. a § 12 úvěr. zák. a dodává se k vývodům dovolací stížnosti ještě toto; Není pravda, že parcela čís. kat. 1921/2 není v knihách, neboť stěžovatel sám udává, že v zemských deskách zapsána jest při velkostatku H. mateřská parcela čís. kat. 1921, nikoli však dílčí parcela čís. kat.. 1921/2 od ní oddělená. To však znamená, že rozdělení parcely čís. kat. 1921 není ještě knihovně provedeno a jsou v parcele té v zemských deskách pořád zapsané obsaženy všecky její díly poznačené v dílčím operátě jejími zlomky, tedy i díl sporný 1921/2: až bude rozdělení provedeno, zmizí poznačení čís. kat. 1921 (bez zlomku) úplně a budou jen parcely zlomkové čís. kat. 1921/1, 1921/2 atd. Tolik k otázce § 88 a 90 ex. ř. Vede tedy stěžovatel vlastně exekuci na přídělcova držební a užívací práva, ježto tvrdí, že nemovitosti, o něž jde, jsou už v držbě dlužníka, avšak takováto exekuce se nevede ve formě § 90 ex. ř., nýbrž ve formě § 331 ex. ř., a není přípustná vůbec, jde-li, jako zde, o držební a užívací práva na nemovitostech přídělových, jak nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí vysvětlil, neboť by se tím předbíhalo omezením, jež Státní pozemkový úřad v přídělové listině svého času uloží, a omezení ta by se tím již napřed činila illusorními, čemuž dopustiti nelze.

Citace:

č. 10225. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 523-524.