Čís. 10091.

K zaručení se za určitou vlastnost prodávané věci (§§ 922, 923 obč. zák.) nestačí pouhý výrok nebo chvála, nýbrž jest třeba, by se prodatel zaručil za určitou vlastnost, ať výslovně, ať mlčky.
(Rozh. ze dne 22. srpna 1930, Rv II 440/30.)
Proti směnečným platebním příkazům namítli žalovaní, že směnky byly vystaveny za nedoplatek kupní ceny za nákladní auto koupené od žalobce, že auto jest vadné a méně výkonné, že proto umluvená kupní cena jest příliš vysoká, že žalovaní mají nárok na snížení kupní ceny a že proto nejsou povinni směnky zaplatiti. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečné platební příkazy v platnosti, odvolací soud je zrušil, zjistiv, že žalobce prohlásil při koupi auta, že vůz jest ve zcela dobrém stavu, ovšem odpovídajícím ujetým 17000 km, že však auto nebylo v takovém stavu, nýbrž v daleko horším, takže již nebylo spolehlivé, v důsledku čehož byla jeho hodnota menší o peníz směnkami zažalovaný.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolatel právem vytýká, že nelze shledati záruku za určité vlastnosti ojetého automobilu v tom, že se žalobce vyslovil, že auto běželo 17000 km a je v nejlepším pořádku. Není každá chvála prodávaného předmětu a každý výrok o něm ještě zárukou za určitou vlastnost. Prodatel ručí podle § 922 obč. zák. za to, že věc má vlastnosti výslovně vymíněné neb obyčejně při ní předpokládané. Podle § 923 obč. zák. ručí, přikládá-li věci vlastnosti, jež nemá a jež výslovně nebo podle povahy obchodu mlčky byly vymíněny, zamlčí-li neobyčejné nedostatky nebo předstírá-li způsobilost věci k určitému užívání. Je tudíž třeba, by se žalobce zaručil za určitou vlastnost ať výslovně nebo mlčky, aby byla smluvena záruka. Nestačí pouhý výrok nebo chvála (dictum), z níž nelze ještě odvoditi záruku (promissum) za určitou vlastnost, protože nebylo na straně jednajícího potřebné vůle. Řekl-li žalobce při ujednávání kupu, že auto běželo 17000 km a že jest v nejlepším pořádku, není v tom záruka za určitou vlastnost, za to, že auto za jízdy oněch 17000 km bylo jen normálně opotřebeno a že má vlastnosti takovému normálnímu opotřebení odpovídající. Bez ohledu na to, zda se žalovaní mohli o ujetých kilometrech přesvědčiti na tachometru, na který se žalobce ve své výpovědi odvolával, nemá výrok o nejlepším stavu auta ve své všeobecností a neurčitostí povahu slibu určité vlastnosti auta. Vždyť při prodeji starého ojetého auta musí kupitel počítati s opotřebením součástek a, chce-li, by určitý způsob a stupeň opotřebení auto mělo a tento stupeň mu byl zaručen, musí se to státi jasně; nestačí, že bylo prodatelem řečeno za jednání, že auto jest v nejlepším stavu a že ujelo 17000 km. Že ostatně žalovaní sami nerozuměli žalobcovu výroku jako záruce za určitou vlastnost a za určitý stupeň opotřebení součástek auta, plyne nejlépe z toho, že ani netvrdili, že, davše auto opraviti dne 19. září 1928, ač byli upozorněni na vady, žádali od žalobce slevu a neuplatňovali, že auto neodpovídá slibu. Naopak jezdili s autem dále. Tím dali sami podle pravidel poctivého obchodu najevo, že vadnost koupeného auta pro nadměrné opotřebení součástek uplatňovati nechtěli a žalobcův výrok za záruku určitého stupně opotřebení nepovažovali. Proto se žalovaní nemohou domáhati slevy z důvodu správy.

Citace:

č. 10091. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 248-249.