Čís. 10072.

Doplnění směnky, jež není bezprávné nebo proti úmluvě, lze provésti kdykoliv, i za sporu. Stalo-li se za sporu, jde o změnu žaloby.
(Rožh. ze dne 3. července 1930, Rv I 1107/30).
Procesní soud prvé stolice zrušil k námitkám žalovaného směnečný platební přikaž. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nesprávné právní posouzení spatřuje odvolatel v tom, že prvý soud zrušil směnečný platební příkaz ohledně směnky vydané v Praze dne 8. března 1926 na 70000 Kč z důvodu, že označení remitenta v době vydání směnečného platebního příkazu scházelo a stalo se teprve po podání námitek, ač náležitost tuto lze i později do vydání rozsudku doplniti a žalovaná strana ani nenamítala, že neměla úmysl se zavázati podpisem směnky. Avšak údaj remitenta jest podstatnou náležitostí (§ 3 čís. 3 sm. zák.), bez které nevznikne směnečný závazek (§6 (1) sm. zák.). Žalobce, vydatel směnky, ani netvrdí, že šlo o blankosměnku a že mu podle úmluvy s akceptantem bylo ponecháno právo tuto scházející náležitost vyplniti (§ 6 (2) sm. zák.). Nemohla se proto směnka dodatným vyplněním, jak nesporno po podání námitek, státi platnou a závaznou směnkou. Směnka, na jejímž podkladě směnečný platební příkaz má býti vydán, musí míti všechny náležitosti platné směnky (§ 557 c. ř. s.), v § 559 c. ř. s. citovaný § 552 c. ř. s. výslovně požaduje, by námitky byly podány do tří dnů advokátem písemně (§§ 75, 78 c. ř. s.), rok k ústnímu jednání nařizuje se jen k jednání o těchto v čas písemně podaných námitkách, ústní jednání omezuje se tedy jen na včas podané písemné námitky a nemůže se týkati námitek později písemně, ale opožděně podaných, tím méně ústně za jednání přednesených. Směnečné řízení civ. řádem soudním v šestém dílu mezi zvláštními způsoby řízení v oddílu druhém upravené vylučuje možnost, by použito bylo ustanovení § 179 c. ř. s., nové okolnosti ovšem uváděti a nabízeti nové důkazy za ústního jednání jest přípustno, ale jen k provedení písemně podaných námitek, jichž toliko se může týkati zahájené jednání. Proto s ohledem na tyto předpisy není přípustno směnku za sporu po podání námitek dodatně doplňovati a vzhledem k tomu pak další námitky činiti. Použití ustanovení § 406 c. ř. s., kterého se odvolatel dovolává, jest tu právě vyloučeno, ustanovení to předpokládá, že pohledávka zažalovaná již v čase podání žaloby po právu trvá, směnečný závazek nevznikl a proto směnečný platební příkaz neměl býti vydán. Žalovanou stranou vznesená námitka neplatnosti směnky pro nedostatek podstatné náležitosti plyne ze směnečného práva samého (§ 87 sm.. zák.), týká se objektivní jsoucnosti směnečné obligace, a proto právem prvý soudce této absolutní námitce vyhověl a směnečný platební příkaz zrušil (§ 553 c. ř. s.). Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolání nelze upříti oprávnění. Okolnost, že směnka byla teprve dodatečně vyplněna označením remitenta, není na závadu její platnosti a námitka žalovanými v tomto směru vznesená byla by opodstatněna jen, kdyby byli tvrdili a dokázali, že se toto doplnění stalo bezprávně nebo proti úmluvě, což však ani netvrdili (§ 6 odst. (2) směn. zák.). Nesejde tudíž na tom, že dovolatel netvrdil, že šlo o blankoakcept. Takové doplnění směnky lze provésti kdykoliv, také ještě za sporu (srov. Staub komentář ke směn. ř. čl. 7. poznámka 12). Tu ovšem takovou změnu jest považovati za změnu žaloby, neboť původně byla žaloba opírána o listinu, která pro nedostatek podstatné náležitosti směnkou nebyla a teprve dodatečným doplněním se stala směnkou. Poněvadž však žalovaní proti této změně žaloby nic nenamítali, bylo o změněné žalobě jednati podle § 235 c. ř. s. a okolnost ta mohla po případě míti vliv jen v otázce útrat. V řízení směnečném platí podle § 559 c. ř. s. předpisy § 550 až 554 o řízení rozkazním. Již v rozhodnutí sb. n. s. čís. 1174 vyslovil a odůvodnil nejvyšší soud zásadu, že i v ústním jednání, jež bylo zahájeno o námitkách proti platebnímu příkazu, může žalobce učiniti nový skutkový přednes a změniti žalobu, čímž ovšem i žalovaný nabývá práva k příslušnému novému přednesu. Nelze o tom pochybovati, že by dovolateť mohl směnku nyní již vyplněnou znovu zažalovati, a příčilo by se zásadě procesní hospodárnosti, kdyby směnečný platební příkaz byl zrušen jen z toho důvodu, že směnka byla teprve za sporu vyplněna, a kdyby žalobce byl takovým způsobem donucen k podání nové žaloby. Poněvadž se soudy nižších stolic důsledkem mylného právního posouzení věci nezabývaly ostatními námitkami žalovaných, bylo vyhověti dovolání a usnésti se, jak se stalo.

Citace:

č. 10072. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 220-221.