Čís. 10149.

Proti usneseni substitučního soudu, jímž bylo odepřeno schváliti dohodu mezi dočasným držitelem velkostatků, stižených fideikomisámí substitucí, a zaměstnanci a pensisty na velkostatcích, podle které měly býti zaopatřovací požitky zaměstnanců a pensistů na velkostatcích knihovně zajištěny, — nejsou oprávněni k rekursu zaměstnanci a pensisté.
Zákony pozemkové reformy není předepsáno knihovní zajištění zaopatřovacích požitků zaměstnanců a pensistů na velkostatcích.
(Rozh. ze dne 19. září 1930, R I 515/30).
Soud prvé stolice zamítl návrh fiduciáře substitučního panství K., by byl substitučním soudem schválen protokol sepsaný dne 28. února 1929 u Státního pozemkového úřadu, jakož i dohoda v něm obsažená a jen s fiduciářem uzavřená o knihovním zajištění zaopatřovacích požitků zaměstnanců velkostatků K. a P. na těchto obou velkostatcích. Důvody: Pokud zaměstnancům velkostatků K. a P. přísluší právo žádati zajištění jich zaopatřovacích požitků, vyplývá především z těchto zákonných ustanovení: I. ze zákona ze dne 2. února 1920 čís. 118 sb. z. a n. o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém, jenž v § 3 ustanovuje: »Další povinností hospodařících osob na zabraném majetku jest dostatečně zajistiti pensijní a jinaké zaopatřovací požitky ať činných ať pensionovaných zaměstnanců, kteří jen se zřetelem na smlouvu, na svůj věk aneb již nastalé pensionování nebyli podrobeni zákonné povinnosti povinného pojištění, zvláště zřízenými fondy a dotacemi fondů samostatně účetně vykazovaných, stejně pak zajistiti dary z milosti poskytované pravidelně bývalým zaměstnancům a pozůstalým jich aneb na statku poškozeným osobám a jich pozůstalým«. Il ze zákona náhradového ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. v doslovu novely ze dne i 13. července 1922 čís. 220 sb. z. a n., jehož § 74 zní: »Pense a dary z milosti podle stavu ze dne 6. května 1921 jsou povinni vlastnící (uživatele) zabraného majetku pozemkového poskytující pense neb dary z milosti, na svůj náklad zajistiti ve prospěch osob požívajících pensí neb darů z milosti«; III. ze zákona ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n., kterým se upravují zaopatřovací požitky býválých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém a jenž mimo jiné ustanovuje v § 1: »Tento zákon vztahuje se na bývalé zaměstnance na velkém majetku pozemkovém (§ 2 zákona ze 16. dubna 1919 čís. 215 sb. z. a n.), jakož i na pozůstalé po těchto zaměstnancích, jestliže a) buď požívají již zaopatřovacích požitků z důvodu trvalého služebního poměru na velkém majetku pozemkovém jako pensí, provisí, darů z milosti a pod (§ 3 zákona ze dne 12. února 1920 čís. 118 sb. z. a n.) nebo b) nabyli nároku na vyplácení pense nebo provise dříve nežli tento zákon počal působiti (t. j. 6. května 1921)«; v § 11 v doslovu zákona ze 13. července 1922 čís. 215 sb. z. a n. »Plniti požitky uvedené v tomto zákoně jest povinen zaměstnavatel, u něhož počala, nebo v případě § 1 písm. b) má počíti výplata zaopatřovacích požitků. Nedosahuje-li úhrn požitků již vyplacených zákonné výše, jsou zaměstnavatelé, kteří požitky ty platí a zaměstnavatel, proti kterému bylo nabyto i nároků podle § 1 písm. b) povinni uhradili rozdíl; zaměstnavatelé již platící v poměru k výši požitků, každým z nich vyplácených, zaměstnavatel posléz zmíněný v poměru k uvedenému rozdílu«, v § 12 v doslovu zákona ze dne 13. července 1922 čís. 215 sb. z. a n.: »Povinnost plniti požitky stanovené tímto zákonem přechází na dědice osob k výplatě povinných (§ 11). Jde-li o majetek stižený svazkem svěřenským neb fideikomisární substitucí, přechází povinnost ta jedině na právní nástupce v držení tohoto majetku. Jiní právní nástupci osob k výplatě povinných ručí s nimi nerozdílně za závazky z tohoto zákona plynoucí«, v § 13 »Závazky podle § 11, 12 zmenšují se o důchod, na nějž má oprávněná osoba nárok oproti Všeobecnému pensijnímu ústavu neb náhradnímu ústavu neb náhradnímu zařízení«. Jde o to, zda z těchto zákonných ustanovení lze vyvozovati povinnost fiduciáře statků K. a P. dáti na těchto statcích knihovně zajistiti pense bývalým zaměstnancům již vyplácené a nároky činných zaměstnanců na zaopatřovací požitky. S hlediska substitučního soudu vykonávajícího povinný dozor nad zachováním neztenčené substituční podstaty nelze upříti důvodnost záporného stanoviska, které v této právní otázce zaujímají kolisní opatrovník předního čekatele a opatrovník substituce a nenarozeného potomstva, vycházejíce z právního názoru, že není zákonného podkladu pro požadavek hypotekárního zajištění. Tento právní názor sdílí i soud substituční, neboť citované záborové zákony, mluvíce o zajištění pensijních a jinakých zaopatřovacích požitků a darů z milosti, nepřiznávají nikde ani pensistům, tím méně aktivním zaměstnancům nárok na knihovní zajištění požitků tohoto druhu. Nelze upírati, že schválením návrhu bylo by způsobeno značné zatížení substituční podstaty na dlouhou řadu let, takže by tím asi i substituční nástupce navrhovatelův byl postižen. Substituční podstata nesmí však podle §§ 613 a 509 až 520 obč. zák. vůbec býti zatížena a musí býti zachována příštímu substitučnímu dědici neztenčena. Hypotékám zajištění dotýká se tudíž zřejmě i ostatních Čekatelů substituční podstaty ( i nenarozených) a ve své podstatě značí částečné zcizení kmenového jmění. Zůstalo by proto otázkou, zda by substituční soud takové zatížení mohl schváliti, kdyby všichni substituční účastníci s navrhovaným knihovním zajištěním souhlasili. Tím méně může býti schválen návrh fiduciářův v projednávaném případě, kde se i kolisní opatrovník nejbližšího čekatele i opatrovník substituce a nenarozeného potomstva vyjádřili výslovně a rozhodně proti němu a kde tudíž schází souhlas obou hlavních zájemníků, kteří k sepsání protokolu u Státního pozemkového úřadu ani přibráni nebyli. Závazky uložené majitelům zabraného velkého pozemkového majetku v § 3 a 21 zákona čís. 118 sb. z. a n. na rok 1920 a v §§ 73 a 74 náhradového zákona čís. 220 sb. z. a n. na rok 1922 mohly by substituční podstatu jako takovou postihnouti jen, kdyby byla povinna pense poskytovali, kdyby byly pro ni závaznými tak zvané stanovy pensijního fondu z roku 1896. Tomu však tak není, neboť ani podle spisů svěřenských ani podle spisů substitučních ke schválení stanov pensijního fondu soudem svěřenským (substitučním) nedošlo a dojiti ani nemohlo již proto, že se až do vydání záborových zákonů v tehdejší ustálené soudní praxi vždy důsledně uznávalo, že podle platných zákonných předpisů a také vzhledem na právní povahu svěřenství a substituce pense nebo jinaké zaopatřovací požitky zaměstnanců na statcích svěrenských a substitučních jsou správně vlastním alodním dluhem dočasného držitele a že nemohou proto nikdy kmenové jmění té nebo druhé skupiny majetkové postihovati nebo zatěžovatí. Ostatně podle právního názoru soudu neodpovídá navrhované knihovní zajištění §§ 3 a 21 zákona čís. 118/1920 sb. z. a n. Knihovní toto zajištění by také ohrozilo řádné hospodaření na substitučním majetku. Kdyby tudíž substituční podstata musila vyhověti zákonným předpisům § 3 a 21 zákona čís. 118/1920 sb. z. a n. a § 73 a 74 náhradového zákona čís. 220/1922 sb. z., nesmělo by se zajištění pensí a jinakých zaopatřovacích požitků zaměstnanců jakož i' dávek z milosti státi knihovním vkladem práva zástavního, nýbrž nároky ty musily by býti zajištěny . zvláštními fondy nebo dotacemi takových fondů, jak to také ustanovení § 3 cit. zákona ze dne 2. února 1920 čís. 118 sb. z. a n. nařizuje. Posléze má substituční soud za to, že navrhovatel (fiduciář) v protokolu ze dne 28. února 1929 u Státního pozemkového úřadu v Praze převzal závazky větší než jsou ony, k nímž by byl zavázán podle § 3 a 21 zákona čís. I 118/1920 sb. z. a n. a §§ 73 a 74 náhradového zákona čís. 220/1922 sb. z. a n. Zejména se zavázal vypláceli pensistům plné pense kromě těch, které budou dostávali od Všeobecného pensijního ústavu soukromých zaměstnanců, aniž by se jim to, co dostávali budou od Všeobecného pensijního ústavu, smělo srazili z pensí a z požitků placených ze substituční podstaty (srovnej § 13 zákona z 13. července 1922 čís. 215 sb z. a n.). Pravíť se v § 3 protokolu Státního pozemkového úřadu výslovně, že se fiduciář vzdává ohledně zaměstnanců a pensistů v tomto protokolu vyjmenovaných, jemu podle zákona přináležejících srážek z požitků jednotlivých oprávněnců ze Všeobecného pensijního ústavu. Takovéto však dobrovolně převzaté větší závazky nemůže fiduciář převalili na substituční podstatu, a zejména nemůže žádali, by je plnil i jeho substituční nástupce, nehledíc ni k tomu, že za tohoto kolisní opatrovník ani stanovy pensijního fondu ani protokol u Státního pozemkového úřadu nepodepsal. I když se néhledí dále ani k tomu, že následkem provádění pozemkové reformy jednotlivé části zabraného majetku pozemkového přejdou do rukou státu neb osoby třetí a že v takových případebh přejímá obvykle nový nabyvatel poměrnou kvótu řečených nároků zaměstnanců na zaopatřovací požitky, neboť jinak by došlo k nepoměrnému zatížení zbytku statku dosavadnímu držiteli dle záborových zákonů ponechaného, —: nelze s hlediska soudu substitučního jako úřadu dozorčího ž důvodů shora naznačených vyhověti návrhu fiduciářovu. Rekursní soud k rekursu fiduciáře substitučniho panství K. a k rekursu pensistů a zaměstnanců panství K. napadené usnesení potvrdil. Důvody : Soud prvé stolice zamítl návrh na schválení protokolu sepsaného u Státního, pozemkového úřadu v Praze dne 28. února 1929 hlavně z toho důvodu, že tu není zákonných důvodů, z nichž by bylo lze vyvoditi povinnost, fiduciáře statků K. a P. dáti na těchto statcích knihovně zajistiti pense bývalým zaměstnancům již vyplácené a nároky činných zaměstnanců na zaopatřovací požitky. Ze zákonných předpisů, které v tomto případě přicházejí v úvahu a které také prvý soud správně cituje, vyplývá jen povinnost zajistiti tyto pense, nelze však z nich dovoditi, že se toto zajištění má státi knihovním vtělením pensí. To plyne jasně z ustanovení § 3 zákona ze dne 2. února 1920 čís. 118 sb. z. a n., kde se mluví o zřizování samostatných fondů k zajištění pensí. § 73 zákona ze dne 13. července 1922 čís. 220 sb. z. a n. zřizuje k zabezpečení starobních a invalidních požitků osob uvedených v § 72 cit. zák. fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků a stanoví, jakým způsobem vlastník zabraného statku jest povinen přispívali k tomuto fondu. Z toho plyne, že zákonodárci šlo zejména o zřizení fondů k zabezpečení starobních a invalidních požitků a že se zabezpečení to má vztahovati jen na ty zaměstnance, nepodléhající zákonné povinnosti povinného pojištění, jak stanoví § 3 zákona ze dne 2. února 1920 čís. 118 sb. z. a n., a že neukládá vlastníkům knihovní zajištění. Jest souhlasiti s názorem prvého soudu, že zákon zajištění knihovní vlastníkům velkého majetku neukládá, nýbrž ponechává jim na vůli, jakým způsobem chtějí pense zajistiti. Není-li však zákonné povinnosti, jest třeba ke knihovnímu vtělení souhlasu všech, jichž majetek má býti zatížen. Tohoto souhlasu však tu není, ani kolisní opatrovník i opatrovník substituce a nenarozeného potomstva tomu odporují z důvodů zcela věcných. Jde o substituční jmění, které má fiduciář podle § 613 obč. zák. udržovali neztenčené a nesmí je bez souhlasu čekatelů ani zatížili ani zastavili. Návrhem nynějšího fiduciáře mají býti zatíženy velkostatky K. a P., tvořící substituční podstatu více než 2,000.000 Kč za požitky, jich zaměstnanců, a to i zaměstnanců, podléhajících zákonné povinnosti povinného pojištění, ohledně nichž ke knihovnímu zajištění nemůže býti zákonem donucován. Že tomu tak, plyne z ustanovení § 74 zákona ze dne 8. dubna 1920 čís. 329 sb. z. a n., kde se mluví jen o zajištění pensí a darů z milosti podle stavu ze dne 6. května 1921, kdy právě zákon ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n., kterým se upravují zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém, nabyl účinnosti. Pokud se pak týče zaměstnanců, kteří pozbudou zaměstnání na torrtto majetku, mají býti zaopatřeni podle ustanqvení § 75 zákona ze dne 8. dubna 1920 čís. 329 sb. z. a n., při čemž se poukazuje na ustanovení § 73, tohoto zákona. Ale ani ohledně těchto pensí nežádá se knihovní zajištění. Podle protokolu přejímá však fiduciář nároky všech zaměstnanců ve výši mnohem Vyšší než podle platných zákonů jest povinen, a zavazuje se tyto zvýšené pense jim platili v celé výši, i když obdrží pensi od pensijního ústavu. To ovšem může učinili fiduciář za svou osobu a ze jmění alodního, nemůže však vázali i substituční nápadníky. Že zajištění pensijních závazků ve výši přes 2,000.000 Kč volnou disposici vlastníka zatěžuje, nemůže býti pochybné. I náklady jich vtělení a výmazu jest uvážili, které by zatěžovaly nejen nynějšího fiduciáře, nýbrž i jeho nástupce, nehledíc ani k obtížím při každé změně nemovitosti. Na ustanovení § 50 náhr. zák. nemohou se stěžovatelé odvolávali, poněvadž má na mysli jen přikázání nároků ze smluv služebních a zaopatřovacích jen při rozvrhu přejímací ceny. Ani zákon o zrušení svěřenství se na tento případ íiehodí, ano jde o substituční jmění. Jest ovšem pravda, že se záborový zákon týká velkého majetku bez rozdílu (§ 2), ale majetek, jenž po, zabrání zůstává vlastníku, nepozbývá povahy substitučního jmění, byl-li původní majetek stižen fiduciární substitucí. Nepozbývá-li této povahy, jest ke každému jeho zatížení potřebí souhlasu osob, které na toto substituční jmění mají nárok. A těmito osobami jsou právě kolisní a substituční opatrovník. Nelze se odvolávati ani na stanovy ze dne 21. března 1896, které byly podepsány tehdejším uživatelem obou statků a všemi čekateli, poněvadž tyto stanovy nebyly schváleny substitučním soudem. Tehdejší uživatel mohl jen sebe zavázati a i budoucí uživatelé mohou jen sebe zavázati nikoli však i substituční podstatu. Jest proto souhlasiti i s názorem prvého soudu, že pense a dary z milosti platiti má jen dočasný uživatel z užitků, pokud se týče z alodního jmění, i když jde o zaměstnance na těchto velkostatcích, poněvadž by hospodaření na velkém majetku nebylo naprosto hospodárné. Povinnost ta stíhá každého nástupce, který se ujme užívání. O to však tu nejde, nýbrž o způsob zajištění, a ten jest ponechán na vůli hospodařících osob. Proto právem prvý soud nedal souhlas ke knihovnímu zajištění, i když jde o kauční jistotu, jak stěžovatelé tvrdí, poněvadž by se z toho mohla odvozovati povinnost í pro substituční podstatu.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs zaměstnanců a pensistů na velkostatcích K. a P.; dovolacímu rekursu fiduciáře substitučního panství K. a P. nevyhověl.
Důvody:
Předmětem dovolacích stížností jest usnesení rekursního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení prvního soudu, kterým bylo odepřeno schválení dohody ze dne 28. února 1929 mezi dočasným držitelem velkostatků K- a P., stižených fideikomisární substitucí, a zaměstnanci a pensisty na těchto velkostatcích, podle které měly býti zaopatřovací požitky zaměstnanců a pensistů zajištěny knihovně na oněch velkostatcích. Pokud jde o dovolací stížnost zaměstnanců a pensistů, nedostává se jim k ní oprávnění a neměli zaměstnanci a pensisté ani oprávnění k rekursu do usnesení soudu prvního. Schválení řečené dohody, pokud se týče ujednaného v ní knihovního zajištění zaopatřovacích požitků zaměstnanců a pensistů na velkostatcích K. a P., tvořících fideikomisární substituční podstatu, jest vnitřním úkonem soudu, při němž jde jen o ochranu zájmů nápadníků a substituční podstaty. Zastupovati tyto zájmy zaměstnanci a pensisté na řečených velkostatcích nejsou povoláni a proto podati stížnost do dotyčného soudního usnesení jim (§ 9 nesp. pat.) nepříslušelo, pokud se týče nepřísluší. Ani to, že jsou jednou ze smluvních stran při dohodě, nedává zaměstnancům a pensistům na řečených velkostatcích oprávnění ke stížnosti. Z dohody, ana byla ujednána pod podmínkou schválení substitučním soudem, nevzešla zaměstnancům a pensistům» protože dohoda není schválena, pokud se týče schválení bylo odepřeno, žádná práva, nejsou tedy neschválením dohody zaměstnanci a pensisté ve svých právech dotčeni, pokud se týče stiženi (§ 9 nesp. říz.) a ani Z toho hlediska nelze jim oprávnění ke stížnosti přiznati (srovnej sb. n. s. čís. 902, 5844, 6400, 7505, 8862, 8872). Řečenou stížnost bylo proto odmítnouti. Co se týče dovolací stížnosti dočasného držitele velkostatků K. a P., jež vytýká napadenému usnesení zřejmý rozpor se zákonem a se spisy (§ 16 nesp. říz.), není tato dovolací stížnost opodstatněna. Ani záborový zákon čís. 215/19, ani zákon o hospodaření na zabraných velkostatcích čís. 118/20 ani náhradový zákon čís. 329/20 a 220/22 nepředpisuje, jak zevrubně dolíčily nižší soudy z ustanovení těchto zákonů, knihovní zajištění zaopatřovacích požitků zaměstnanců a pensistů na velkostatcích, nýbrž stanoví tyto zákony jen zajištění zvláštními fondy a dotacemi fondů, převoditelnými podle § 40 vládního nařízení čís. 29/23 na fond pro zaopatření zaměstnanců na velkostatcích. Hledíc k ustanovením řečených zákonů není zřejmou nezákonností, když nižší soudy odepřely schválili navrhované knihovní zajištění zaopatřovacích požitků zaměstnanců a pensistů na velkostatcích K. a P., i když se knihovní zajištění v § 1373 obč. zák. uvádí jako přední způsob zajištění. Napadené usnesení nikde neuvádí, že zajištění zaopatřovacích požitků zaměstnanců a pensistů nepostihuje samy velkostatky, nýbrž praví se v něm jen, a to správně, že platiti zaopatřovací požitky náleží dočasnému držiteli velkostatků. Toto stanovisko jest správné také co se týče zaopatřovacích požitků zaměstnanců a pensistů na velkostatcích K. a P. a není v rozporu ani se zákonem ani se spisy. O navrhovaném knihovním zajištění, které není, jak již bylo řečeno, zákonem předepsáno, seznaly nižší soudy s hlediska zájmů nápadnictva a substituční podstaty, že není vhodné, pokud se týče účelné. Jde o věc uvážení soudu podle okolností případu a mluviti tu o zřejmé nezákonnosti nelze. V rozporu se spisy okolnosti, k nimž soudy měly zřetel, nejsou.

Citace:

č. 6752. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 245-247.