Čís. 10249.

O starých neokolkovaných rakouských korunách na úctě Á. K. (Alte Kronen) platí předpisy úmluvy mezi republikou československou a Rakouskou čís. 60/1920 sb. z. a n.
Nebylo-li dosud s konečnou platností rozhodnuto o tom, zda pohledávka skutečně patří do súčtovacího řízení (podle úmluvy čís. 60/1926 sb. z. a n.), zejména není-li vyloučeno, že mezistátním rozhodčím soudem bude uznáno, že pohledávka do tohoto řízení nepatří, jest žalobu o zaplacení pohledávky zamitnoúti jen pro tentokráte.
(Rozh. ze dne 23. října 1930, Rv I 2073/29). Žalobce složil dne 22. února 1919 v nekolkovaných korunách 90.000 Kč u H-a v tuzemsku na účet vídeňské společnosti. Vídeňská společnost vyúčtovala žalobci složené peníze na účte A. K. (Alte Kronen). Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na H-ovi a na vídeňské společnosti zaplacení 90.000 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Žalobní nárok, domáhající se vyplacení peněz dne 22. února 1919 ve starých rakouských korunách složených nyní ve měně Československé, ať již od kteréhokoli ze žalovaných a z jakéhokoli důvodu soukromoprávního, tak jak žalobce jej vznesl, jest podle úmluvy mezi republikou Rakouskou a Československou ze dne 18. června 1924 již v zásadě neoprávněný a není vůbec třeba zabývati se dalšími okolnostmi případu. Podle této úmluvy vyhlášené pod čís. 60 ve Sb. z. a n. z roku 1926, jež nabyla platnosti dnem 22. března 1926, všechny peněžní závazky, jež vznikly ve starých rakousko-uherských korunách před 26. únorem 1919 a spočívají na soukromoprávním titulu nebo jsou založeny na smlouvách nebo právních jednáních z doby před tímto dnem mezi fysickými neb právnickými osobami, z nichž dne 26. února 1919 měla jedna své řádné bydliště (sídlo) na území jednoho, druhá na území druhého státu, podléhají podle čl. I. této úmluvy vyrovnání upravenému v odd. V. této úmluvy. I vzájemné vyrovnání (kompensace) pohledávek v tomto řízení (čl. 19) jest přípustné jen potud, pokud pohledávky navzájem mezi týmiž dvěma stranami podle stavu ze dne 26. února 1919 trvaly a pokud to bylo oznámeno zúčtovacím místům již v přihlášce neb aspoň do 19. května 1924. Podle čl. 25 úmluvy podržují přihlášky podle nař. čís. 265/1922 a rak. nář. ze dne 7. září 1922 čís. 675 Sp. zák. účinnost pro řízení vyúčtovací podle odd. V. úmluvy, podle něhož se vyrovnání nároků a závazků pod čl. I. spadajících děje jen příslušnými zúčtovacími místy státními po provedeni předepsaného řízení. Pokud jde tudíž o takový nárok a závazek, jest vyloučeno, by dlužník platil přímo věřiteli, a věřitel není po hmotněprávní stránce oprávněn, by se na dlužníku domáhal přímého placení. V důsledku toho čl. 46 úmluvy výslovně nařizuje, že jest žaloby o placeni těchto pohledávek zamítnouti. S tohoto formálního právního hlediska jest proto především posuzovati oprávněnost žalobního nároku. Nesporno jest, že žalobce dne 26. února 1919 měl řádné bydliště v tuzemsku, jak potvrzuje i sdělení berní správy, z něhož se též zjišťuje, že žalobce 90.000 K, složených dle jeho udání dne 24. února 1919, přihlásil k soupisu jmění. Rovněž jest nesporno, že prvý žalovaný dne 26. února 1919 měl své bydliště v Plzni a druhá žalovaná měla sídlo ve Vídni. Z těchto zjištění má soud za prokázáno, že žalobce složil peníze pro druhou žalovanou a že je tato dne 26. února 1919 po dodatečném vysvětlení jako staré rakouské koruny valutou 24. února 1919 na účet žalobcův v přímém obchodním spojeni s ním přijala. Prvý žalovaný účinkoval při tomto přímém obchodním spojení v té době mezi žalobcem a druhou žalovanou jen jako sprostředkovatel, proti žalobci jen jako zmocněnec, proti žalované jako remisier za provisi. Teprve dnem 31. prosince 1921 bylo na žalobcův příkaz převedeno jeho konto, obsahující též oněch 90.000 starých korun na prvého žalovaného, o čemž byl žalobce dopisem druhé žalované ze dne 18. března 1921 vyrozuměn. Tim nastoupil od tohoto dne v poměr věřitelský proti druhé žalované ohledně této pohledávky prvý žalovaný, jenž též projevuje ochotu, svým závazkům v tom směru v mezích řečené mezistátní úmluvy proti; žalobci dostáti, což ostatně pro zásadní posuzování tohoto sporu jest nerozhodné. Podle nepopřeného přednesu žalovaných byla tato pohledávka přihlášena k zúčtovacímu řízení prvým žalovaným jako věřitelem v Praze, druhou žalovanou jako dlužnicí ve Vídni, súčtovací řízení ohledně ní však ve smyslu odd. V. úmluvy posud provedeno nebylo a nebylo též prvému žalovanému na tuto pohledávku nic zaplaceno. K přihlášce této pohledávky žalovaným žalobce projevil souhlas dopisem ze dne 4. listopadu 1922 a uznal výslovně, že byla jím učiněna k čís. 13304. Pro nárok žalobní jest vůbec nerozhodné, zda a jaké vyúčtování se mezi oběma žalovanými ohledně této pohledávky stalo a kdy a zda-li vzhledem k čl. 8 a 19 úmluvy v zúčtovacím řízení by byly uznány vzájemné závazky mezi nimi již v době před 15. zářím 1922 za pravoplatně splněné. Tato otázka mohla by se týkati jen vzájemného poměru žalovaných, nemá však význam pro zásadní otázku pro tento spor rozhodující, zda žalobce od toho neb onoho žalovaného jest \ oprávněn požadovati 90.000 Kč s přísl. z důvodů jím tvrzených. Přes to, že žalobce neopodstatňuje žalobní nárok přesnými skutkovými a právními tvrzeními, z nichž dovozuje závazek zaplatiti žalobci rukou společnou a nerozdílnou zažalovaných 90.000 Kč na straně prvého žalovaného a zároveň i druhé žalované, kromě povšechného poukazu na společné obchodní spojení, jest ze zjištěných okolností míti za to, že mu přísluší jen nárok na. to, co podle výsledku zúčtovacího řízení ve smyslu odd. V. zmíněné úmluvy na 90.000 starých rakouských korun druhá žalovaná jako přihlášený dlužník zaplatí československému súčtovacímu ústavu a prvý žalovaný jako přihlášený věřitel skutečně od tohoto ústavu obdrží (čl. 17, 21 úmluvy). Při tom nelze ovšem převod konta těchto 90.000 starých korun v r. 1921 na příkaz žalobcův provedený na prvého žalovaného pokládati ze bezvýhradné splnění závazku druhé žalované z uvedené částky do zúčtovacího řízení náležející ve smyslu čl. 8 úmluvy, neboť převodem tím se na poměru stran v té příčině nic proti žalobci ani podle úmyslu stran nezměnilo a následek jeho jest jen ten, že se zúčtovací řízení provede mezi druhou žalovanou na dále jako přihlášeným dlužníkem a mezi prvním žalovaným jako přihlášeným věřitelem, nastoupivším formálně jako zmocněncem žalobcovým. Žalobci zbývá jen proti prvému žalovanému nárok ze zmocnění na vydání toho, co po provedení zúčtovacího řízení tento pro něho z oné částky obdrží (§ 1009 obč. zák.). Tento nárok prvý žalovaný uznává, posud však nemůže býti uskutečněn, jelikož žalobce ani netvrdí, že prvý žalovaný něco pro něho ze zúčtovacího řízení byl již obdržel. Poněvadž se žalobní nárok opírá o závazek ze zúčtovacího řízení, jehož soudní uplatňování žalobou podle čl. 46 druhý odstavec úmluvy mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakouskouherských korunách jest nepřípustné, bylo žalobu podle předpisu čl. 46 třetí odstavec téže úmluvy vůbec zamítnouti, aniž bylo třeba zkoumati další věcná tvrzení žalobcova a obrany žalovaných ve věci samé. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Podle stavu věci bylo předem rozřešiti otázku právního poměru mezi žalobcem a žalovanými. Soud prvé stolice vším právem uznal, že žalovaný Oskar H. až do března 1921 byl ohledně oné peněžité částky, o niž jde, jen soukromým jednatelem obchodním (remisier), který jednal jako plnomocník žalobcův. To vyplývá nade vši pochybnost z dopisů, jichž se obě žalované strany i rozsudek dovolávají. Není správné tvrzení odvolatelovo, že toto zjištění napadeného rozsudku odporuje dokonce udáním žalovaných. Vždyť v žalobní odpovědi praví žalovaná společnost: »Poměr mezi žalobcem a prvžalovaným nebyl nám známý. Z četné korespondence, na kterou se jako průvodní materiál odvoláváme, vyplývá, že prvžalovaný byl zmocněncem žalobcovým, a že s námi i jménem žalobcovým, i jménem vlastním uzavíral obchody.« I žalovaný Oskar H. hájí stanovisko, že byl i při koupi cenných papírů i při zaplacení 90.000 Kč jen sprostředkovatelem mezi žalobcem a žalovanou společnosti. Obě žalované strany trvají rozhodně na tom, že teprv v březnu, 1921, kdy převedeno bylo žalobcovo konto u žalované společnosti na žalovaného Oskara H-a, stal se žalobce ohledně peněžité částky, o niž jde, věřitelem žalovaného Oskara H-a, kdežto přestal jím býti proti žalované společnosti. Též otázku měny správně rozřešil soud prvé stolice v ten rozum, že jde o staré nekolkované bankovky rakouské na účtě A K (Alte Kronen), ohledně nichž platí předpisy úmluvy mezi republikou Československou a Rakouskou ze dne 18. června 1924, vyhlášené pod čís. 60 ve Sbírce zákonů a nařízení z roku 1926. Okolnost, že žalobce 90.000 K nezaslal přímo žalované společnosti ve Vídni, nýbrž složil je hotově dne 22. září 1919 u filiálky banky M. v Plzni, jest nerozhodná. Žalobce tímto způsobem placení schváleným žalovanou společností, nevstoupil v právní poměr K bance M.; tato byla jen místem placení, žalobce neplatil bance, nýbrž žalované společnosti, která také dopisem ze dne 18. března 1919 potvrdila žalobcii, že 90.000 K pro něho uznává valutou 24. února 1929. Proto jest také nerozhodné, jak se banka M. ohledně 90.000 K u ní splacených se žalovanou společností vyrovnala. Že v tomto sporu jde právě jen o 90.000 K složených žalobcem dne 22. února 1919, jest nesporné. Vždyť žalobce sám udal, že těchto 90.000 K nebylo použito na zaplacení koupených cenných papírů, nýbrž papíry byly zaplaceny za souhlasu stran později v kontokorentním spojení mezi stranami vzájemným zúčtováním jiných peněz a zůstalo zažalovaných Kč 90.000 takto otevřenou pohledávkou žalobcovou. Na základě skutkových zjištění dospěl soud prvé stolice k správnému úsudku právnímu, že žaloba není oprávněna. Dnem 18. března 1921, kdy se stal převod účtu žalobcova u žalované společnosti na žalovaného Oskara H-a, přestal žalobce býti věřitelem žalované společnosti ohledně oněch 90.000 K (A. K) a stal se ohledně nich výhradně věřitelem žalovaného Oskara H-a. Podle platných zákonů a nařízení, jichž se napadený rozsudek dovolává, přísluší však žalobci z těchto 90.000 K jen to, co bude žalovanému Oskaru H-ovi súčtovacím úřadem vyplaceno. Tento žalovaný na tuto pohledávku řádně přihlášenou dosud nic neobdržel a žalobce opak toho ani netvrdí, žádaje prostě vyplacení 90.000 Kč.
Nejvyšší soud potvrdil napadené rozhodnutí s tím, že se žaloba zamítá pro tentokráte.
Důvody:
Po právní stránce byla sporná věc v napadeném rozsudku posouzena správně, proto dovolací soud schvaluje důvody napadeného rozsudku. Rozhodnutí nižších soudů bylo doplniti jen v tom směru, že se žaloba zamítá pro tentokráte, poněvadž nebylo dosud ještě s konečnou platností rozhodnuto o tom, zda pohledávka 90.000 K skutečně patří do súčtovacího řízení, k němuž byla přihlášena, zejména není vyloučeno, že mezistátním rozhodčím soudem (čl. 36 úmluvy čís. 60/1926 sb. z. a n.) bude uznáno, že pohledávka do tohoto řízení nepatří.

Citace:

č. 10249. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 574-578.