Čís. 10110.

Pozemková reforma.
V řízení o rozvrhu přejímací ceny za zabraný majetek neplatí pro Státní pozemkový úřad předpisy nesporného řízení, třebas že je tu první stolici, nýbrž zásady řízení správního vytvořené praxí, zvláště judikaturou býv. správního soudu vídeňského. Pokud vyhovovalo rozhodnutí Státního pozemkového úřadu těmto zásadám.
Předpisy nařízení ze dne 21. ledna 1921, čís. 53 sb. z. a n., jsou pro soud závazné, aniž by soudy mohly přezkoumati správnost a shodu jich se zásadou prvého odstavce § 41 náhr. zák.
(Rozh. ze dne 4. září 1930, R I 633/30). Rekursu proti usnesení Státního pozemkového úřadu, jímž byla stanovena přejímací cena za zabraný majetek, soud prvé stolice nevyhověl, rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Důvody stížnosti dovolací nejsou opodstatněny. Prý není odůvodnění Státního pozemkového úřadu dostatečně konkretisováno a k této vadě jest prý hleděti, i když nespadá pod zákonné důvody stížnosti v § 46 náhr. zák. výčetmo uvedené, neboť jest to prý formální důvod opírající se o zásady nesporného řízení. Avšak i podle procesního práva, jež je formálním právem nejpřísnějším, jest nedostatečnost důvodů rozhodnutí důvodem stížnosti jen, zakládá-li zmatek, nelze-li pro ni rozhodnutí bezpečně přezkoumati, a i § 16 nesp. říz. připouští dovolací stížnost do shodných rozhodnutí nižších v tom směru jen pro zmatečnost. Ale zmatečnosti tu není, ani stěžovatelé ji netvrdí, a tak, i kdyby se přes ustanovení § 46 náhr. zák. mohlo na jejich stanovisko přistoupiti, nebylo by tím pro ně nic získáno: Než nelze nedoložili, že předpisy nesporného řízení platí jen pro soudy, v projednávaném případě jen pro všecky tři soudní stolice, a to ovšem i tu jen potud, pokud náhradový zákon nevyřizuje otázku řízení v tom kterém bodě sám (jakž tu činí § 46), neplatí však pro Státní pozemkový úřad, jenž jest úřadem správním, nikoli soudem, takže pro něj neplatí ani § 2 čís. 8 nesp. říz. daný pro soud první stolice, proto že Státní pozemkový úřad jest sice první stolicí, ale nikoli soudní, nýbrž pro něj platí zásady řízení správního. Pro politické a policejní úřady vydáno jest na základě čl. 10 zákona o organisaci politické správy ze dne 14. července 1927 čís. 125 sb. z. a n. vl. nař. ze dne 13. ledna 1928 čís. 8 sb. z. a n. o správním řízení, to však pro Státní pozemkový úřad, jenž není politickým ani policejním úřadem, neplatí, a nelze se tedy ani dovolati jeho § 70 obsahujícího předpisy o důvodech rozhodnutí, nýbrž platí pro Státní pozemkový úřad zásady řízení správního vytvořené praxí, zvláště judikaturou býv. správního soudu vídeňského, jichž se drží i praxe československá. Podle těchto zásad nelze však říci, že rozhodnutí Státního pozemkového úřadu není dostatečně motivováno, neboť přihlížeti jest nejen k jeho odůvodnění samému, nýbrž i k obsahu správních spisů (odhadního elaborátu), a pak vysvitne, že o vadě řízení ve smyslu § 6 druhý odstavec zák. o spr. soudě nemůže býti řeči, neboť rozhodnutí dovolává se ve všech bodech předpisů náhradového zákona a nařízení k němu vydaných a není-li po skutkové stránce všude konkretisováno, najde se vždy ve spisech oceňovacích jeho skutkový podklad, který ovšem tu uváděli netřeba a také nemožno, protože stěžovatelé sami stížnost v tomto kuse nekonkretisují, neuvádějíce jednotlivé body, jichž se prý tento nedostatek týká, nýbrž spokojují se paušální výtkou, čímž sami bližší přezkum znemožňují. Z týchž důvodů padá i druhá výtka, že Státní pozemkový úřad neuvedl při srážkách a přirážkách okolnosti, je odůvodňující. Pravda, že v rozhodnutí je neuvedl, ale odvolal se na § 4 a 5 vl. nař. čís. 53/21 v doslovu vl. nař. čís. 296/22 udávaje, že úředním šetřením byly zjištěny okolností podle předpisů těch srážky neb přirážky odůvodňující, a skutečně jest v připojených správních spisech při každém dvoře v aktu, nadepsaném »Důvodová zpráva« uvedeno, jaké a které okolnosti pro srážky a přirážky se zjistily. Stěžovatelé měli si tedy prostudovati spisy a tato výtka byla by jim odpadla. Další výtka, že vl. nař. čís. 53/21 se svými novelami není prý platné, poněvadž prý odporuje předpisům § 41 náhr. zák., berouc za základ výpočtu cen katastrální výnos roku 1914, jenž pro skutečnou cenu let 1913—1915 nebyl při koupích a prodejích půdy směrodatným, jest rovněž bezdůvodná. Neboť § 41 v odstavci prvém sice určil, že se náhrada má vyměřiti průměrem cen docilovaných v letech 1913—1915 při prodeji celků v rozloze přes 100 ha, avšak hned v druhém odstavci tohoto § zmocnil vládu, by nařízením vydala předpisy závazné pro vypočítávání ceny podle právě uvedené zásady prvého odstavce. Prohlásil-li však zákon sám předpisy, jež vláda vydati měla a také již vydala, předem za závazné, musí se soudy a i sám Státní pozemkový úřad jimi jako závaznými říditi, aniž by správnost a shodu jich se zásadou prvého odstavce směly přezkoumati, což souhlasí úplně s tím, je § 46 náhr. zák. případnou neshodu za důvod stížnosti neuznal a neuvedl, naopak výslovně za důvod stížnosti udává, nebylo-li těchto zvláštních nařízením vydaných předpisů šetřeno. Avšak ani věcně nemá stížnost pravdu. Výnos jest jedním z koefficientů, pomocí jichž se cena podle tabulek vypočítává, a jen výsledek ukáže, zda ceny z výpočtu toho nevyplývající odpovídají prodejním cenám let 1913— 1915. Že se prodejní ceny velkostatků v letech 1913—1915 nevypočítávaly podle výnosu, jak míní stížnost jest mylné, nevypočítávaly se tak sice nominelně, ale věcně ano, neboť nemohou se ani jinak vypočítávati, než podle užitků, jakž praví i § 305 obč. zák., a tedy podle výnosů t. j. podle toho, jaká musí býti jistina, by se úroky rovnaly přibližně výtěžkům statku. Shledává-li dovolací stížnost vadu v tom, že jako znalec odhadce účinkoval ing. Ř., jenž prý nemá potřebné znalosti ve všech oborech v potaz přicházejících, zejména prý v oboru ovocnářském, šlo by o vadu správního řízení, jak o nich už shora byla řeč. Avšak i tu jest stížnost nezpůsobilá k přezkumu, neudávajíc body, v nichž by odhad byl vadný, v kterých položkách a, v čem prý vada záleží. Paušální výtka ani tu nestačí. Připomenouti jest, že podle § 41 odst. (3) a (4) náhr. zák. provádí Státní pozemkový úřad odhady svými znalci, i jest docela dobře možné, že znalec, působí-li již po léta v odhadní agendě Státního pozemkového úřadu, mohl nabýti spolehlivé praxe ve všech oborech odhadu v agendě té se vyskytujících, byť snad v některých původně musil se zkušenostem přiúčiti od účinkujících v nich znalců jiných. Zřejmo i z toho, že se bez konkretisace stížnost obejíti nemůže.

Citace:

č. 10110. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 296-298.