Čís. 10121.

Pokud nelze míti za to, že vlastník pozemku svolil mlčky k tomu, by držitelé sousedních parcel nabyli práva jezditi po pruhu jeho pozemku najmě v řízení podle nařízení ze dne 16. října 1914, čís. 284 ř. zák. a ze dne 28. února 1915, čís. 54 ř. zák.
(Rozh. ze dne 5. září 1930, Rv II 536/29),
Žalobci domáhali se na žalovaných, by nejezdili s fůrami po pruhu pozemku, náležejícím žalobcům. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Žalobci nedomáhají se žalobou úplné svobody vlastnictví k části pozemku, která jest jim knihovně připsána a, majíc tvar pozemkového pruhu, jest mezi jejich domem a veřejnou cestou čís. kat. 1187, nýbrž jen žádají, by žalovaní nejezdili po tomto pruhu s fůrami všeho druhu, zvláště pak s fůrami najatými. Tento ráz zápůrčí žaloby, o niž jde, správně vystihl již soud prvé stolice. Vzhledem k §§ 484 a 493 obč. zák. nelze žalobu zamítnouti z důvodu, že žalovaným snad přísluší jen právo chůze, a zbytečně uvažoval odvolací soud, zda žalobci mohou uplatňovati naprosto neomezené vlastnické právo, zda soud, či správní úřad jest povolán k tomu, by rozhodoval, zda lze pozemkového pruhu veřejně užívati jako chodníku. Za tohoto stavu věci přísluší žalobcům jen dokázati, že jsou vlastníky sporného pruhu a že žalovaní zasahují do jejich vlastnictví jízdou s fůrami. Poměr vlastnický i, tyto jízdy zjišťují soudy nižších stolic. Věcí žalovaných jest dokázati okolností, z nichž by plynulo, že přes to jsou oprávněni k jízdám po onom pruhu. Že žalovaná Anežkn J-ová nemůže svou obranu proti této žalobě opírati o vydržení práva jízdy, dovodil správně již soud prvé stolice. Žalovaní ani v odvolání netvrdili, že žalobci pozbyli vlastnictví k pruhu vyvlastněním, nýbrž jeh praví, že pozemek žalobců bude vyvlastněn a že na něm bude zřízená veřejná cesta, jak jest stanoveno v protokolu zemské politické správy, sepsaném při pochozí komisi, která byla konána za účelem změny stanice V. místní dráhy. Nicméně odvolací soud, přihlížeje k tomuto protokolu, zamítá žalobu z důvodu, že prý při vyvlastňovacím řízení bylo stanoveno založení cesty 4 m široké pro parcely čís. 119 a 120 a že žalobci s jejím zřízením souhlasili; proto, ana jest již opěrná zeď zřízená a tím vyvlastňovací nález již vykonán a ani žalovaní onoho pruhu potřebují jako nezbytné cesty, jest prý říci, že žalovaným přísluší právo jízdy po onom pruhu jako po části projektované cesty. Ale k tomu jest, předem podotknouti, že nutnost přístupu na pozemek nezakládá ještě pro vlastníka pozemku nemajícího dostatečné spojení se sítí veřejných cest právo zasahovati do vlastnictví třetích osob. To by byly předpisy zákona o nezbytných cestách ze dne 7. července 1896, čís. 140 ř. zák zbytečné. Mimo to odvolací soud neuvedl obsah onoho protokolu správně. Jak z něho patrno šlo při změně stanice V. o stavbu požívající výhod po rozumu § 1 nařízení ze dne 16. října 1914, čís. 284 ř. zák. Podle § 3 nařízení ze dne 28. února 1915, čís. 54 ř. zák. bylo sice po předchozím vyložení projektů a vyvlastňovacích pomůcek spojeno tak zvané stanovení trasy s politickou pochůzkou a s vyvlastňovacím jednáním v jediné společné jednání, ale k vydání potřebných vyvlastňovacích nálezů (viz. předposl. odst. protokolu) při tomto společném jednání nedošlo. Z obsahu protokolu jest uvésti, že v jeho I. odstavci, jednajícím o politické pochůzce, udává se obsah projektu, zejména že bude zřízena podle domu žalobců cesta 4 m široká jako příjezd na parcely čís. 119 a 120 a postavena opěrná zeď. V V. odstavci, kdež jsou protokolována vyjádření stran, udává žalobce Ferdinand Sch., že projekt oné cesty nestačí pro jeho hospodářské účely, že ztrácí možnost přímého vjezdu, a žádá naopak, by mu dráha na zřízení vjezdu do jeho stavení odstoupila část sousedova stavení, které se mělo vykoupiti. Projektant však prohlásil tento požadavek za nepřijatelný a protokol nevykazuje, že došlo v tomto směru mezi účastníky k dohodě. Komise připojila se sice k názoru projektantovu, a učipěno usnesení, uděliti povolení ke stavbě s určitými zárukami, zejména za předpokladu, »že projektant nabude pozemky a práva potřebná k provedení stavby«. Na konci protokolu bylo však výslovně moravskému místodržitelství v Brně zůstaveno, by podle vyvlastňovacích pomůcek komisionelně upravených vydalo potřebné vyvlastňovací nálezy. Jest sice pravda, že již jest zřízena opěrná zeď na veřejné cestě čís. kat. 1187 a tím vskutku vznikl z části této veřejné cesty v šíři přes 1 m a z onoho pruhu žalobců před jejich stavením pás asi 4 m široký, který snad umožní jízdu na pozemky označené původně čís. kat. 119 a 120. Ale z této skutečnosti, ano jak žalovaní sami v odvolání uvádějí, nedošlo k vyvlastnění pruhu, nelze usuzovati, že žalobci projevili mlčky (§ 863 obč. zák.) souhlas, by držitelé sousedních parcel , nabyli práva jezditi po onom pruhu. Takový mlčky učiněný souhlas lze tím méně předpokládati, jde-li o řízení podle citovaných nařízení čís. 284/1914 a 54/1915, kterýmiž předpisy upraveno bylo řízení při stavbách, jichž provedení bylo za mimořádných válkou vyvolaných poměrů nutné (§ 1 nařízení čís. 284/1914), a jestliže při tomto řízení se podle § 3 nařízení čís. 54 z roku 1915 mohlo udíleti stavební povolení ještě před vydáním nálezů vyvlastňovacích. Ježto pak žalovaní nějaký platný způsob nabytí řečené služebnosti jízdy neprokázali, vyhověl právem prvý soud žalobě, i bylo k dovolání uznati právem tak, jak shora uvedeno.

Citace:

Čís. 10121. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 317-319.