Čís. 1298.

Jest útiskem ve smyslu §u 1 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n., vyhrožováno-li újmou na výdělku. Otázka, zda projev jest opovědí zla, k čemu směřoval úmysl mluvčího a zda opověď zla účinkovala na vůli osoby, jíž projev svědčil, ve směru zamýšleném, jest otázkou skutkovou, útisk předpokládá bezprávný nátlak na cizí vůli. Důvodnosti obav se nevyhledává.
(Rozh. ze dne 13. října 1923, Kr I 1065/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním jednání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 10. července 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem dle §u 1 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n., a přestupkem dle §u 496 tr. zák. a dle čl. 5. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. na rok 1863, — mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost napadá rozsudek, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem §u 1 zákona z 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. а n., a přestupkem §u 496 tr. zák., článku 5. zákona ze 17. prosince 1862, čís. 8 ř. z. na rok 1863, a dovolává se zmatku čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř.; je však bezdůvodná. Ohledně přestupku útisku dovozuje stížnost, že projevy stěžovatelovy vůči manželům F-ovým nebyly vyhrožováním újmou na výdělku, že stěžovatel nebyl s to, by uskutečnil vyhrůžku ztrátou hostů, a že půjčování koně F-ovým bylo ochotou stěžovatelovou, k níž nebyl nikterak povinen. Než vyhrůžkou rozumí se opověď, že pachatel způsobí sám nebo prostřednictvím jiných určité osobě zlo, v opovědi naznačené. Otázky, zda ten který projev je takovou opovědí zla, k jakému účelu směřoval úmysl mluvčího a zda opověď účinkovala na vůli osoby, jíž projev svědčil, ve směru mluvčím chtěném, jest posuzovati dle okolností, projev podmiňujících a doprovázejících, jakož i dle znění a smyslu jeho. Zodpovědění těchto otázek spadá proto do oboru zjištění skutkových, které jsou, nedokáže-li se, že nalézací soud k nim dospěl způsobem vadným, závazna také pro soud zrušovací (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Nalézací soud zjistil, že stěžovatel řekl Marii F-ové, že nesmí dále vařiti pro četníka A., jinak že k ní již nepřijdou žádní hosté, jakož i Lorenzu F-ovi, že mu již nepůjčí svého koně, dostane-li A. dále stravu, a zjišťuje dále, že stěžovatel chtěl připojenými vyhrůžkami, z nichž hostinští (F-ovi) museli se obávati újmy na výdělku, přiměti hostinské, by A-ovi neposkytovali dále stravy. Stížnost nedokazuje, ba ani netvrdí, že tento výrok nalézacího soudu je stižen některou z vad, v čís. 5 §u 281 tr. ř. vypočtených. Dovozuje-li přes to, že projevy nebyly než jednak dobrou radou a upozorněním, že Marie F-ová vydá se dalším poskytováním stravy A-ovi v nebezpečí ztráty svých zákazníků, jednak upozorněním, že stěžovatel neučiní Lorenzu F-ovi dále, co dosud činil z pouhé blahovůle, brojí tím nepřípustně proti tomu, co soud zjistil po stránce skutkové, a neprovádí tím dovolávaného hmotněprávního zmatku po zákonu. Jelikož zákaz útisku čelí bezprávnému nátlaku na vůli jiné osoby, aniž — na rozdíl od §u 98 písm. b) tr. zák., — předpokládá důvodnost obav vyhrůžkou vyvolaných, nezáleží na tom, zda mohl stěžovatel vyhrůžku, shora na prvém místě zmíněnou, uskutečniti působením na hosty F-ovy. Rozhodným je pouze, že vyhrůžka mohla účinkovati na vůli manželů F-ových, protože jim bylo za to míti, že stěžovatel je s to, vyhrůžku uskutečniti, což nalézací soud zjišťuje, přihlížeje patrně k tomu, že stěžovatel jest obecním starostou v místě, kde F-ovi svou živnost provozují — výrokem, že hostinským bylo se z vyhrůžek stěžovatelových obávati újmy na výdělku, jehož docílí prodáváním nápojů a pokrmů hostům. Ujma na výdělku byla by F-ovým nastala také v případě, že stěžovatel nepůjčí jim dále, jak dosud (bezplatně) svého koně; neboť byli by — jak stížnost sama uznává — bez této výhody nuceni, najmouti pro své práce jiného koně, a nájemné bylo by zmenšilo dosavadní výdělek jejich. Budiž připuštěno, že měl stěžovatel úplně na vůli, poskytovati Lorenzu F-ovi dosavadní ochotu na dále, nebo ji odepříti. Bezprávným však bylo, že další ochotu činil závislou na neposkytování stravy četníku A-ovi, kterého chtěl takto vyhostiti z hostince všeobecně přístupného, a že, vyhrožuje takto újmou na výdělku, činil Lorenzu F-ovi nátlak, pod nímž měla se dle úmyslu stěžovatelova vůle F-ova bráti směrem, příčícím se ustanovení §u 482 tr. zák.

Citace:

č. 1298. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 404-406.